human relations

[Hjúmen rilejšenz, angličtina], lidské vztahy – teorie zásad a úkolů, jak řídit pracovníky ve velkých organizacích, zejména v průmyslových podnicích. Doktrína human relations byla vypracována ve 20. letech 20. století v USA a dalších zemích paralelně s rozvojem průmyslové sociologie a sociologie práce, jimž dala ideologický základ (nejznámějšími představiteli jsou E. Mayo v USA a G. Friemann ve Francii). Teorie human relations vznikla jako opozice vůči taylorismu s jeho tendencemi k biologismu a mašinismu, soustřeďujíc se na dělníka jako sociálně psychologickou bytost. Šlo zejména o využívání zájmů pracovníka, jeho snah, přání a dalších motivů i celé soustavy hodnot. Stoupenci human relations dokazovali, že zvyšování produktivity práce nezávisí jen na schopnostech a znalostech pracovníka, jak tvrdili tayloristé, ale především na dobré sociálně psychologické atmosféře v pracovních kolektivech, na pocitu uspokojení z práce a dalších sociálně psychologických faktorech. Opatření zaváděná pod heslem human relations byla pragmaticky cenná z hlediska zvyšování zisků a zároveň budila dojem jakési humanizace práce při plném zachování antagonistických výrobních vztahů. Politika human relations obsahovala řadu opatření, která zvyšovala uspokojení dělníka z práce a vycházela vstříc některým jeho bezprostředním potřebám, jako je například zlepšení pracovního prostředí, odpočinek a volný čas. Přitom sociologické a psychologické výzkumy vztahu k práci, formování pracovních kolektivů, působení kolektivu na jednotlivce a další otevíraly řadu závažných problémů a podněcovaly empirické poznání.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 26. 8. 2005
Autor: -red-

Odkazující hesla: Elton Mayo, interpersonální vztahy, paternalismus, psychotechnika, William Foot Whyte.