hradská soustava

Základní systém správy v raně středověkém feudálním státě. Jeho struktura odpovídala slabé ústřední vládě. Přirozenými středisky systému byly hrady. Nejstarší hradní správci – kasteláni – se v Čechách objevili v 11. století v souvislosti s nutností zabezpečit správu důležitých a současně odlehlejších oblastí. Prvním doloženým hradním správcem v českých zemích je bílinský kastelán Prkoš (1041). Od konce 11. století lze soustavu považovat již za trvalou a plně funkční. Jejím základem byla významná přemyslovská hradiště (např. Praha, Vyšehrad, Děčín, Litoměřice, Bílina, Libice, Plzeň, Stará Boleslav atd.) a jejich okolí. Přibližně od poloviny 11. století se obdobná soustava začala utvářet i na Moravě. Správních obvodů (provincií) bylo v Čechách ve 12. století asi dvacet, na Moravě osm (s centry Olomouc, Přerov, Hradec, Spytihněv, Břeclav, Brno, Znojmo, Bítov). Po stabilizaci tří údělů se moravská hradská soustava podřídila údělovému zřízení. S rozvojem soustavy souvisel i rozmach církve, která zpočátku využívala tatáž centra. Od 13. století se šlechtici v důsledku diferenciace společnosti stále méně cítili poddáni panovníkovi, čímž hradská soustava ztrácela funkci a smyl (nemohla už být nástrojem k prosazení moci panovníka nad všemi obyvateli země). K úpadku systému přispěly vedle svobodných šlechtických majetků také samosprávné církevní statky a rozvíjející se města. Jednotnou soustavu tak postupně nahradila feudální roztříštěnost.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 13. 6. 2008
Autor: mim