hebrejské kmeny

Starověk / Etnografie

Semitské nomádské obyvatelstvo pronikající od pol. 13. století př.n.l. do Palestiny, osídlené převážně semitským (Kananejští ), ale i nesemitským obyvatelstvem (Pelištejci); po porážce koalice pěti kananejských měst, vedené jeruzalémským králem, upevnily hebrejské kmeny své postavení a vytvořily dvanáctičlenný svaz (mj. ideologicky spojený vírou v boha zvaného Jahve ). Na přelomu 11.–10. století vznikl ze svazu hebrejských kmenů stát, jehož počátky jsou spojeny s legendární postavou Saula (asi 1025-1005 př.n.l); nástupce David (asi 1010-970) upevnil jednotu a moc státu, ale za vlády Šalomouna (asi 970-930) začíná proces separace, který po jeho smrti vrcholil rozštěpením státu na severní (izraelské) a jižní (judské) král. Oba státy pak ztratily samostatnost – severní království vyvrátil Sargon II. dobytím Samaří (722 př.n.l.) a judské království podlehlo 587 př.n.l. Babylónii, kam byla deportována část obyvatel.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 21. 4. 2016
Autor: -red-