gudžarátská literatura

Literatura

Novoindická literatura psaná v gudžarátštině. Nejstaršími památkami jsou drobné milostné a hrdinské básně v jazyce gurdžara apabhranša, jež se dochovaly v zapsané gramatice džinistického učence Hémačandry (*1087–†1173). Za první dílo gudžarátské literatury se považuje Bharatéšvara Báhubali rásó (1185), hrdinská veršovaná romance od Šálibhadry Súrího. Ve 12. až 15. století v literární tvorbě převažovaly lyrické písně a mytologické příběhy v rytmizované próze. S rozvojem višnuistického reformačního hnutí bhakti v 15. až 17. století se dostala do popředí náboženská lyrika, naplněná oddaností osobnímu bohu (Narasinh Méhta, *1414–†1480), stejně jako satirické výpady proti společenským zlořádům (Akhó, *1591–†1656). Boj proti muslimským dobyvatelům podnítil rozmach hrdinské historické epiky (Padmanábha, poéma Kánhadané prabandha). K největším zjevům raného období vývoje gudžarátské literatury se řadí Prémánand. Zpracovával hlavně mytologické látky, avšak jeho poezie uchvacuje barvitostí básnických obrazů, dramatickým napětím a životností postav. Veršovaná romantická pověst se těšila široké oblibě od 14. století. Vrcholu rozvoje dosáhla v díle Samaly (*1699–†1769). Mistrem lyrického žánru garabi se stal Dajárám (†1852), jehož náboženská poezie vyniká obrazivostí, emocionalitou a rytmičností lidových popěvků. K standardizaci básnického jazyka přispěl Dalapatrám Dáhjábháí (*1820–†1898), který ve své tvorbě uplatnil klasický styl a rozměry. Zakladatelem vlastenecké, hrdinské a milostné lyriky se stal Lálšankar Davé Narmadášankar, považovaný rovněž za otce moderní prózy. O její rozvoj se dále zasloužil Góvardhanrám (*1855–†1907), jehož čtyřdílný společenský román Sarasvatíčandra patří mezi klasická díla indické literatury. Průkopníkem nového básnického stylu byl Nánálál D. Kavi (*1877–†1946). Jeho tvorba se vyznačuje myšlenkovou hloubkou a novátorstvím básnických forem. Jako mistr sonetů vynikl B. K. Thakór (*1869–†1952), jenž psal svěžím jazykem blízkým hovorové mluvě. Žánr historického románu rozvinul Kanhaijál Mániklál Munší, známý rovněž jako úspěšný dramatik. Dramatický žánr dále rozvinul Čandravadan Méhta a zvláště Umášankar Džóší, který vedle veršovaných dramat a jednoaktovek vynikl i jako romanopisec a povídkář. O rozvoj povídek se nejvíce zasloužil též Gauríšankar Góvardhanrám Džóší (pseudonym Dhúmkétu, *1892–†1965) a Tribhuvandás Purušóttamdás Luhár (pseudonym Sundárám).

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 7. 6. 2007
Autor: -red-

Odkazující hesla: novoindické literatury.