gramatika

Jazykověda

Nauka o stavbě jazyka, o jazykových prostředcích spojujících slova ve věty bez přihlížení k věcnému obsahu. V antickém Řecku vznikla jako součást filozofie („umění psát“) nejprve morfologie (Dionýsios Thráx), později syntax (Apollónios Dyskolos), která nabyla přibližně dnešní podoby až v 19.století. V nejširším pojetí dnes gramatika zahrnuje hláskosloví (fonetika, fonologie), tvarosloví (morfologie) včetně slovotvorby a skladbu (syntax). Podle metod zaměření se rozlišují: preskriptivní (normativní) gramatika, ustanovující pravidla správného užití jazykových prostředků, deskriptivní (popisná) gramatika, která pouze zaznamenává jejich užívání. Diachronická (historická) gramatika, popisující vývoj jazyka, synchronická (deskriptivní) gramatika, popisující jazyk určitého období. Dále je to komparativní gramatika, srovnávající dva či více různých jazyků, formální gramatika, zkoumající pouze formálně vyjádřené, pozorovatelné jazykové jevy proti pojmové (filozofické) gramatice, založené na popisu významů, (transformačně) generativní gramatika, tvořící obecnou teorii analýzy jazyka, univerzální (obecná) gramatika, hledající mluvnické kategorie společné všem jazykům.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 1. 10. 2000
Autor: -red-

Odkazující hesla: hláskosloví, Níkéforos Grégorás, sedm svobodných umění.