geofyzikální družice
Geologie / Kosmonautika
Umělé družice Země určené ke geofyzikálního průzkumu. Buď nesou přístroje k výzkumu vnějšího prostoru Země, nebo na základě analýzy parametrů své dráhy určují geofyzikální síly (hlavně zemské gravitační pole), které na družice působí. První umělá družice Země Sputnik I byla vypuštěna 4. října 1957 v rámci Mezinárodního geofyzikálního roku. Rozbor radiových signálů družice poskytl nové informace o ionosféře a změny dráhy družice daly první spolehlivé informace o hustotě vzduchu ve výškách nad 200 km. Změny dráhy družic série Sputnik poprvé užil E. Buchar ke stanovení nejdůležitějších parametru (J2) zemského gravitačního pole. Sputnik 2 zkoumal elektricky nabité částice ve vnějším radiačním pásu. Sputnik 3 měřil hustotu a složení vzduchu, magnetické pole a částice zachycené magnetickým polem. Družice řady Luník měřily nabité částice vysoké atmosféry a jejich únik z prostoru Země. Ruské družice Kosmos byly určeny pro řadu geofyzikálních měření, hlavně pro studium nabitých částic ionosféry a radiačních pásů, kosmického záření, zemského magnetického pole, slunečního záření a oblačné pokrývky. Družice řady Explorer (1, 3, 4) objevily a zkoumaly vnitřní radiační pás. Explorery 6 a 7 prováděly výzkum vnějšího radiačního pásu, Explorer 8 speciální ionosférická měření. Exploréry 9 a 19 měly tvar balónů a byly určeny k měření změn hustoty vzduchu. Explorer 10 mapoval geomagnetické pole, Explorer 11 sloužil jako gama-paprskový teleskop, družice Vanguard 1 zkoumala zemské gravitační pole. Družice řady Tiros byly meteorologické družice vybavené infračervenými čidly a televizními kamerami. Přenášely fotografie oblaků a sněhové pokrývky a měřily radiační energii Země. V současné době existuje řada speciálních geofyzikálních družic, mezi které patří i první československá družice Magion.
Vytvořeno:
14. 3. 2000
Aktualizováno:
10. 11. 2006
Autor: -red-