elektronka

[Řečtina], dříve velmi rozšířená elektronická součástka, skládající se z baňky (skleněné, kovové, keramické), v níž je umístěna ve vakuu soustava elektrod, kterou je řízen proud volných elektronů, emitovaných žhavenou katodou. Na kladnou anodu dopadá většina elektronového toku a do jejího obvodu bývá zapojena zátěž. Vřadí-li se mezi anodu a katodu řídicí mřížka (vzniká tak elektronka typu trioda), lze malými změnami jejího napětí (zpravidla záporného) řídit anodový proud. Přidáním dalších mřížek se zesilovací vlastnosti elektronky zlepšují. Tetroda má kromě řídicí mřížky kladnou stínící mřížku, pentoda má navíc hradící mřížku (supresor). Hexoda, heptoda a (pentagrid) a oktoda mají čtyři, pět a šest mřížek a slouží hlavně jako měniče kmitočtů u superheterodynu. Pro posouzení vlastností elektronky jsou důležité tzv. charakteristiky. Mřížková charakteristika udává závislost anodového proudu na napětí řídicí mřížky. Je-li anodové napětí neproměnné, pak je charakteristika statická, mění-li se při změnách anodového proudu vlivem změn úbytku napětí na zatěžovacím odporu, je charakteristika dynamická. Anodová charakteristika udává závislost anodového proudu na anodovém napětí při konstantním napětí řídicí mřížky. Do grafu ze sítí anodových charakteristik se zakresluje tzv. zatěžovací charakteristika, respektující změny anodového napětí vlivem úbytku na zatěžovacím odporu. Po ní se při změnách napětí řídicí mřížky pohybuje pracovní bod. Vlastnosti zesilovací elektronky v okolí daného bodu jsou definovány strmostí, vnitřním odporem a zesilovacím činitelem. Směrnice přímkové části mřížkové charakteristiky se nazývá strmost. Změna mřížkového napětí, vyvolávající určitou změnu anodového proudu, je mnohem menší než změna anodového napětí, nutná k dosažení téže změny anodového proudu. Poměr obou těchto změn se nazývá zesilovací činitel elektronky. Jeho převrácená hodnota je tzv. průnik. Mezi vnitřním odporem, strmostí a průnikem triody platí Barkhausenova rovnice, podle níž je součin hodnot těchto veličin roven 1. Podle účelu se elektronky dělí na vysílací (zesilování velkých výkonů v koncových stupních a modulátorech vysílačů), přijímací (používané v rádiových přijímačích a jiných elektronických zařízeních), CRT obrazovky, klystrony, magnetrony, fotonky, tyratrony a snímací televizní elektronky. Elektronka byla v době před zavedením polovodičových součástek hlavním prvkem v elektronických zapojeních. Funkce elektronek zůstávala dlouho nezastupitelná v řadě oblastí: mikrovlný ohřev, radiolokace, koncové stupně některých druhů výkonových vysílačů, audiofilské nebo hudební zesilovače apod.