dodekafonie

[Řečtina], dvanáctitónová hudba – atonální skladebná technika. Její vznik souvisí zejména s tvorbou A.Schönberga z let 1920 až 1923 (5 skladeb pro klavír, Serenáda, Suita pro klavír), první pokusy proběhly však již v období let 1910 až 1919 u několika skladatelů nezávisle na sobě (J. M. Hauer

, J. Golyšev). V situaci, kdy rozklad pozdně romantické harmonie vedl ke krizi tonální harmonie a k atonalitě, vytvořila dodekafonie nový způsob organizace tónového materiálu, založený na zásadě zrovnoprávnění všech dvanácti tónů chromatické stupnice. Znamená tak popření jakékoli hierarchie tónů, na níž je založená tonalita. Dodekafonie organizuje tónový materiál pomocí řady (německy die Reihe, francouzsky série), která obsahuje všech dvanáct tónů chromatické stupnice uspořádaných tak, aby se v ní žádný tón neopakoval, neobjevovaly se sledy rozložených tradičních akordů ap. Tato řada tvoří motivický materiál, který je polyfonicky, variačně a rytmicky obměňován. Může být použita například ve tvaru základním nebo pozpátku (račí postup), v obratu (inverze) nebo v inverzi račího postupu. Hlavními představiteli dodekafonie jsou skladatelé druhé vídeňské školy, A. Schönberg, A. Berg a A. Webern, dále mj. E. Křenek, v určitém období P. Boulez, L. Nono, K. Stockhausen. Po roce 1950 byly principy dodekafonie dále rozvíjeny v seriální hudbě.