divadelní budova

Divadlo

Stavba speciálně určená k provozování divadla. Dnešní divadelní budova má dvě základní části: hlediště pro obecenstvo s přilehlými prostorami (šatny, foyer, občerstvení) a jeviště s technickým zařízením a zákulisními prostorami (místnosti pro uložení dekorací, šatny pro herce). Do dnešní podoby se divadelní budova vyvíjela od 16.století, zvlášť v Itálii a ve Francii (viz též kukátková scéna). Současnému běžnému typu kukátkového divadelního prostoru předcházely jiné typy divadelní architektury, odpovídající dobové povaze a společenské funkci divadla a sociálnímu složení obecenstva. Otevřená divadelní architektura ve starém Řecku (Dionýsovo divadla v Athénách, 6.–8. st. př.n.l., divadlo v Epidauru, 357 př.n.l.) měla od 5. století př.n.l. formu s třemi základními částmi: orchestra (kruhová plocha určená pro sbor), teatron (stupňovité, zpravidla obloukové hlediště), skéné (obdélná budova uzavírající pohled z hlediště). Divadla ve starém Římě (Marcellovo divadlo, 1. století n.l.) byla budována podle řeckého vzoru, ale všechny části řeckého divadla byly spojovány v jeden celek. V raném středověku se nové divadelní budovy nestavěly; představení náboženských her probíhala nejdříve v chrámech, později na náměstích a ulicích. Ke konci středověku bylo již používáno pódium, jehož prostor byl vymezen závěsy; v Itálii byl záhy použit obraz místo zadního závěsu. Základy dnešní divadelní budovy se zrodily v Itálii; rozvoj tragédie, komedie, pastorálního dramatu a opery přispěl ke vzniku nového typu uzavřeného divadla (Teatro Olimpico ve Vicenze, 1585; Teatro Farnese v Parmě, 1619; Teatro di San Cassiano v Benátkách, 1637; La Scala v Miláně, 1778). Italští architekti se opírali zvlášť o traktát starořímského architekta Vitruvia Pollia. Představu o italské divadelní architektuře 16. století dává traktát S. Serlia (1545). Svébytný typ divadelní budovy byl vytvořen v poslední čtvrtině 16. století v Anglii. Shakespearovské divadle (Globe v Londýně, 1599) vzniklo z otevřeného hlediště, kde stála za pódiem budova s hlubokým prostorem – jevištěm a nad ním balkón pro hudebníky i herce. Současně existovala soukromá krytá divadelní a dvorní divadlo 1732 bylo vybudováno divadlo Covent Garden v Londýně. Ve 2. polovině 18. století nastal rozkvět divadelní architektury ve Francii (divadlo v Lyonu, 1756; divadla ve Versailles, 1770; divadla v Besanponu, 1784). Postupně se formoval francouzský typ hlediště s otevřenými balkóny; sál měl kruhový tvar. V 19. století byly budovány monumentální divadelní budovy v řadě měst (Velké divadlo v Moskvě, 1825; Alexandrinské divadlo v Petrohradu, 1832; Teatr Wielki ve Varšavě, 1833; Státní opera ve Vídni, 1869; Pařížská opera, 1875; Festspielhaus v Bayreuthu, 1876; Národní divadlo v Praze, 1883; Deutsches Theater v Berlíně, 1883; Metropolitní opera v New Yorku, 1883; MCHAT v Moskvě, 1898). V poslední čtvrtině 19. a ve 20. století se v Evropě i zámoří vedle běžného typu divadelní budovy buduje znovu množství otevřených divadel. Probíhají pokusy vytvořit opět nedělený divadelní prostor.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 20. 7. 2006
Autor: -red-