dekadence

[Latina], úpadek, úpadkovost. Označení pro taková období kulturního vývoje, která jsou pokládána za vyznívání velkých tvůrčích epoch a jež nedostatek spontánních tvůrčích sil nahrazují rafinovaností. Vžilo se zvláště pro část literatury z konce 19. a začátku 20. století. Její autoři sami takto pojmenovávali složitý komplex sociálně psychologických rysů své tvorby, například nonkonformismus bohémského typu, zálibu v odstínech, hledanost a zjemnělost stylistických prostředků, zaměření ke kulturně historickým námětům, opovržení soudobými životními formami a stesk po jiných kulturnějších epochách, aristotelismus a pesimismus. Některi autoři dospívali ke krajnímu individualismu a subjektivismu. Dekadence vznikla ve Francii a rychle se ujala ve všech evropských literaturách i četných dobových směrech. Filozofickou stránku dekadence ovlivnili němečtí iracionalisté A. Schopenhauer a F. Nietzsche. V Rusku V. S. Solovjov, poetiku francouzskou básník Ch. Baudelaire. Nejvýznamnější reprezentanti dekadence jsou J. K. Huysmans (román Naruby, 1884), M. Barrěs, G. D'Annunzio, O. Wilde (Obraz Doriana Graye, 1891), H. Conradi, S. George, G. Trakl, A. Garborg (Umdlené duše, 1891), K. Hamsun (Hlad, 1890), R. M. del Valle-Inclán, P. Baroja, F. Sologub, D. S. Merežkovskij, M. P. Arcybašev (Sanin, 1907), S. Przybyszewski. V. č. liter. skupina kolem čas. Moderní revue (J. Karásek ze Lvovic, A. Procházka, K. Hlaváček, M. Marten).

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 3. 10. 2000
Autor: -red-

Odkazující hesla: Bloomsbury Group, Jaroslav Maria, Joris-Karl Huysmans, l'art pour l'art.