děkabristická literatura

Literatura

Umělecký program a projevy účastníků první epochy ruské revoluce a jejich stoupenců. Výrazně se uplatňovala zejména v letech 1817--30, jejim střediskem byla pobočka Svazu štěstí (Sojuz blagoděnstvija) Zelená lampa (Zeljonaja lampa), jejímž členem byl pravděpodobně i A. S. Puškin, Svobodný spolek přátel ruské slovesnosti (Volnoje obščestvo ljubitělej rossijskoj slovesnosti) a některá periodika, zvláště almanachy Poljarnaja zvězda a Mnemozina (Mnémosyné). Zpočátku se pěstovaly tradiční útvary klasické a sentimentalistické poezie: óda, satira, poslání, protityransky zaměřené parafráze biblických žalmů a proroků. Po nástupu mladší generace básníků kolem roku 1820 (K. F. Rylejev, A. A. Bestužev-Marlinskij, V. K. Kjuchelbeker) dospěla k národně historické epice (K. F. Rylejev) a k pokusům o transformaci tzv. byronského eposu a motivů romantického titanismu (zejména V. K. Kjuchelbeker). V próze převládaly umělecko-publicistické žánry (pamflety, cestopisné črty, memoáry) s aktuální politickou a etickou problematikou. Později pěstovali zejména gotickou novelu (hrůzostrašný příběh ze středověku; A. A. Bestužev-Marlinskij) a psychoanalytickou povídku (N. A. Bestužev, *1791–†1855). Oba útvary spojovala snaha po emancipaci osobnosti od zvůle nebo společenských předsudků.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 19. 11. 2007
Autor: -red-