čínská hudba

Je to jedna z nejstarších hudebních kultur světa. Její počátky sahají k písním a tancům rituálního charakteru, které existovaly v rozvinuté podobě už ve 2. tisícíletí př.n.l. Lidové písně (památka Kniha písní) jsou převážně jednohlasé, někdy byl zpěv doprovázen nástroji v paralelních oktávách, kvartách a kvintách. Umělá čínská hudba se od začátku rozvíjela v těsném sepětí s filozofií a životem společnosti. Studiem čínské hudby se zabývali filozofové, matematici i kněží. Uváděli hudbu v souvislost se zákonitostmi vesmíru, špatná hudba mohla vést podle těchto představ k zániku státu. Společnou funkci hudby stavěl do popředí i Konfucius a jeho žáci. Tónový systém byl pětistupňový (pentatonický) bez půltonů, později až dvanáctistupňový. Základem je pět pentatonických modů, z nichž každý existuje i v podobě šesti a sedmitónové. Opěrnými tóny jsou základní tón, kvarta a kvinta. Používalo se přes 80 hudebních nástrojů, dělených do 8 skupin podle materiálu, z něhož se vyráběly: kov, kámen, dřevo, bambus, tykev, kůže, hedvábí, hlína. Zastoupeny byly zul. bicí nástroje (bronzové zvony, gongy, činely, kamenné či nefritové plotny), strunné (citery, loutny), dechové (nástroje typu Panovy flétny, různé píšťaly). Později (pod mongolským vlivem) pronikly i nástroje smyčcové. Umělá hudba byla pěstována jako dvorská hudba při ceremoniálech a jako hudba liturgická. Počátky čínské opery jsou ze 13. století, nejvyspělejší typy představu je styl kchun-čchü z poloviny 16. století a pekingská opera z poloviny 19. století. Ve 20. století zaujímá významné postavení lidová hudba (vokální i instrumentální) a rozvíjí se řada místních typů oper. Proniká vliv evropské hudby (i když ne tak jako v Japonsku), je budována sít hudebního školství (v roce 1927 byla založena v Pekingu konzervatoř) a orchestrů evropského typu. Po založení Čínské lidové republiky je věnována velká pozornost studiu a uchování klasické hudby. Je veden zápas o vytvoření moderní národní hudby se snahou o symbiózu tradice a některých prvků evropské hudby. Za zakladatele moderní čínské hudby jsou považováni tvůrce čínské hymny Nie Er (*1912 – †1935) a Sien Sing-chaj (*1905 – †1945). Pod evropským vlivem vzniká množství masových písní, sborů, kantát, symfonických básní, oper, rozvíjí se instrumentální a filmová hudba. Velký důraz se však stále klade na tradici (opera Dívka s bílými vlasy). V roce 1953 byl ustaven Svaz čínských skladatelů. V 2. polovině 60. let nastal v průběhu kulturní revoluce úpadek. V 70. letech došlo k novému rozvoji klavírní tvorby (v předchozím období zakázána), vznikl například klavírní koncert Chuang-che (kolektivní přepracování stejnojmenné kantáty Sien Sfing-chaje). Písně jsou opatřovány novými texty, interpretační umění se vrací k dílům národní tradice. Rozšiřuje se síť hudebního školství (konzervatoře v Pekingu, Tchien-tinu a Sanghaji a vysoké hudební školy v dalších městech). Viz také čínská opera

.