brežněvismus

Období vlády Leonida Iljiče Brežněva

v Sovětském svazu 1964 až 1982. Bylo příkladem v sovětských dějinách dosud bezprecedentní stability. Během tohoto období však současně došlo k aktivizaci hlavních prvků, které vedly ke krizi v SSSR, jež naplno vypukla po smrti L. I. Brežněva. Brežněv se stal generálním tajemníkem ÚV KSSS (komunistické strany v SSSR) v době, kdy všechny byrokratické složky sovětské společnosti byly nespokojeny s činností Nikity Chruščova

. Brežněv dostal jasný mandát, aby stabilizoval systém a zastavil Chruščovovy improvizace ve vnitřní i zahraniční politice. K prvním krokům nové vlády patřilo zastavení protistalinských kampaní, které mělo poskytnout stabilitu otřesené byrokracii i společnosti. Po celou dobu, kdy byl Brežněvův režim u moci, přikládal nejvyšší prioritu stabilitě systému, kontinuitě vlády komunistické elity a kompromisnímu řešení problému. Nejvýznamnějším rysem sovětského politického systému za Brežněva byla jeho transformace z osobní diktatury za Stalina

a vysoce personifikovaného a kontroverzního vedení za Chruščova v relativně stabilní oligarchii. Nejvyšší sovětské vedení bylo do velké míry kolektivní a byly v něm zastoupeni politici reprezentující prakticky všechny významnější frakce sovětské byrokracie, od KSSS, KGB, armády, po státní aparát. Žádná byrokratická struktura nebo osobnost v něm však nepřevládla. Obsazení nejvyšších funkcí bylo stabilní a minimálně se obměňovalo. Brežněv obnovil a ještě posílil ústřední roli KSSS, která byla oslabena za Chruščova. Stranický aparát na všech úrovních především však sekretariát ÚV KSSS, měl mít rozhodující slovo při jmenování do funkcí ve všech ostatních byrokratických strukturách. Hlavní funkcí KSSS byl dohled a koordinace činností ostatních institucích na všech úrovních. Vzrostla také úloha a postavení tajné policie, KGB. Pro Brežněvovu éru bylo charakteristické odmítnutí jakýchkoliv reforem a strukturálních změn. Sovětský ekonomický systém zůstal ve svých základních parametrech proti Stalinově době nezměněn. Charakteristická byla centralizace, absence autonomie jednotlivých ekonomických subjektů, důsledné plánování, důraz na kvantitu, absence zpětné regulace. Technické inovace a technologické změny se prosazovaly stále pomaleji. Největším úspěchem byla výstavba armády a enormní růst zbrojní výroby. Zemědělství ani průmysl nebyly však i přes obrovské investice efektivní. V kultuře se politika přibližovala stalinistickému vzoru. Kultura byla hlavním nástrojem politického tlaku na obyvatelstvo. Stejnému cíli sloužilo zdůrazňované vlastenectví a vítězství ve druhé světové válce. Hlavní boj se vedl na ideologické bázi, protireformní tlak, ale i zabránění průniku nových myšlenek do SSSR. Zdůrazňovala se hlavní úloha SSSR jako činitele ovlivňující nejen běžný život. V zahraniční police se na přelomu 60. a 70.let prosadila politika uvolnění tzv. Détente. SSSR využil dočasného oslabení USA Vietnamskou válkou a západní Evropy ropným šokem z roku 1973 k rozvinutí ambiciózní politiky ve Třetím světě, což bylo hlavním neúspěchem politiky Détente. Koncem 70. let došlo v SSSR k drastickému zhoršení ekonomické situace ve všech odvětvích. Potřeba hospodářských a politických reforem byla již krajně naléhavá. Po přechodném období Andropova

a Černěnka

se o ně pokusil Michail Gorbačov

.