Jak člověk začne tvořit encyklopedii?

Spider's blog - 12. 03. 2021

 

Každý něco máme rádi. Něco rádi děláme, k něčemu se rádi vracíme. Já, samozřejmě mimo další radosti života, miluji slovníky a encyklopedie. Knihy, které někdo sestavil, aby byly člověku po ruce. Aby se o ně dalo opřít. Což se často dá, s ohledem na rozměry a objem některých takových knih, nejen obrazně. Je to pro mě vášen silně osobní, s kořeny hluboko v raném dětství. Kdysi mně, coby malému klukovi, můj milovaný dědeček, znalý německého jazyka, u nás na vesnici, na dvorku našeho domu, řekl podivuhodné tajemné zaklínadlo. Podotýkám, že jsem byl ještě ve věku předškolním nebo těsně čerstvě školním. To dědečkovo zaklínadlo znělo – Víšpétistes. A dědeček s úsměvem  vysvětlil, že to znamená německy Kolik je hodin?  To byl pro mě hluboký zážitek. Netušil jsem ještě, že Víšpétistes je ve skutečnosti Wie spät ist es?  Naráz se ukázalo, když už člověk měl pocit, že docela poznal svět kolem, že existuje nějaký neznámý „další vesmír”. Podvědomě jsem cítil, že ho chci někdy taky poznat.

V té době mně věnoval bratr mého dědečka, bývalý rakousko-uherský námořník z křižníku Sankt Georg, který ve dvacátých letech žil a pracoval několik let v Americe – říkali jsme mu proto strýc Američan, malý kapesní česko-anglický slovník jako dárek. Knížečka to byla používáním hodně ošuntělá, ohmataná. Ale o to tajemnější. V té době započala moje touha poznat ty tajemné další vesmíry cizích jazyků. Několik jazyků jsem od té doby více či méně zvládnul a používám, některé aktivně, jiné jen pasivně. Později jsem i překládal z němčiny a angličtiny a slovníky se mně staly při té práci nepostradatelnými pomocníky. Podotýkám, že v roce 1986, kdy jsem třeba z němčiny překládal knihu, popisující mapu paměti procesoru 6502, nebyly ještě běžné osobní počítače, písíčka, jak je známe dnes, a jen několik nadšenců mělo home computer – domácí počítač, připojovaný na běžný televizní přijímač, sloužící jako monitor. Človek musel zalistovat v papírovém slovníku, pokud chtěl vyřešit nějaký překladatelský oříšek. Tak jsem začal hledat ty správné slovníky. Navštěvoval jsem dnes už neexistující knihkupectví U globusu v Brně, vybíral a nakupoval stále větší a lepší slovníky, až se z toho nakonec vyvinula i sběratelská vášeň. Nejzajímavějším a nejstarším kouskem v mé sbírce je zatím německo-italský slovník s koženým hřbetem z roku 1848.

Od slovníků pak byl jen krůček k encyklopediím. Prvním úlovkem mně byl třídílný Ilustrovaný encyklopedický slovník, Praha: ACADEMIA, nakladatelství ČSAV 1980–1982. IES byl vlastně předchůdcem a prvním meziproduktem zpracovávané šestidílné Malé československé encyklopedie, Praha: ACADEMIA, nakladatelství ČSAV, 1984–1987. Knihy ale něco stojí a i slovníky a encyklopedie nepatřily k nejlevnějším. Když začala MČE vycházet, byl jsem ve druhém ročníku VUT v Brně a jako brigádník jsem začal pracoval u DPmB coby řidič tramvaje. Ano, jezdilo nás tam kupodivu hodně budoucích elektroinženýrů nebo taky budoucích lékařů. Platy byly na svou dobu vynikající. Dopravní podnik vyřešil nedostatek řidičů, my studenti-brigádníci zase naši neutěšenou finanční situaci. Bylo krásné, mít v rukou (a nohou) dvakrát dvacetitunovou kolejovou soupravu. Rád jsem jezdil desítku nebo osmnáctku. Byly to nejdelší linky a člověk se oproti krátkým linkám ani nemusel moc nudit, když vzal devítihodinovou noční směnu. A tak když mně z knihkupectví U globusu přišel jednou za čas korespondenční lístek se zprávou, že vyšel další díl Malé československé encyklopedie, měl jsem většinou připravených těch 165,– Kčs. Odpovídalo to necelé jedné směně. Osmi až devíti hodinám obezřetných rozjezdů a brždění čtyřicetitunového kolosu mezi pobíhajícími chodci, sebeprosazujícími se řidiči a s dalšími nástrahami, jako například nerudnými důchodci, vyzbrojenými holemi nebo na konečných nočních linek nevystupujícími opilci. Takže i když jeden díl MČE představoval asi 16 porcí smaženého sýra s půllitrem piva, třeba v Akademické kavárně, kde ho podávali na hezkém, červenými puntíky zdobeném talíři, mohl jsem si takovou knihu i jako student dovolit. A tak každý další korespondenční lístek znamenal dobrou zprávu a moje šestidílná knižní encyklopedie se v knihovně utěšeně rozrůstala.

Každý další díl krásně voněl tiskárnou a já jsem ho nedočkavě otevíral a zkoumal, co obsahuje. Nejednou jsem se přistihl, jak už drahnou chvíli v pyžamu stojím u knihovny s otevřenou encyklopedií v rukou a začtený jsem při tom nějak pozapomněl, že mě zebou nohy. Nezbylo pak nic jiného, než se s velkou knihou zavrtat do postele pod peřinu do tepla a pokračovat dál v četbě a listování. Nedávno jsem si na ty momenty vzpomněl a požádal jsem šikovnou dceru Elišku o zachycení toho momentu, kdy stojím ponořen myšlenkami do knižní encyklopedie. Jak mě pojednala, můžete vidět níže.

A tak už asi pomalu tušíte, proč mě napadlo dělat na internetu všeobecnou encyklopedii. Možná to hnutí mysli nemusí někdo pochopit. Jsme každý jiný, jak jsem už napsal na začátku, každý máme nějaké své preference. Něco se nám líbí víc a něco míň, něco děláme rádi, něco bychom nechtěli dělat za jakoukoliv odměnu. U mě to nebyla touha po odměně a zisku, ale touha po oživení představy, která přede mnou zářila jako ten pohádkový hrad na skleněné hoře. V té pohádce když zkusíte vyjít nahoru, uděláte dva kroky nahoru a jeden vzápětí sklouznete dolů. V těch hardcore verzích pohádky jeden nahoru a dva dolů. To by ovšem postrádalo řešení.

Nebudu zastírat, že to byla někdy těžká cesta. Ale byla vždy a zatím ještě je, zajímavá a krásná. Nebylo a není to dílo jednoho člověka, jak se ve svém článku jednou domníval guru českého internetu, jak ho taky někteří přezdívali. Největší oporou byli vždy kolegové, spolupracovníci. Bez jejich práce, tisíců hodin, prosezených u monitorů, klikání, kontrol, přiřazování map a souřadnic, by projekt CoJeCo.cz nebyl tam, kde dnes je. Ano, lidé nejvíc pomohli tomuto projektu. Paradoxně taky lidé byli i největší překážkou a bolestí. Třeba když člověk, přizvaný na začátku ke spolupráci a dostávající za tu spolupráci odměnu, chtěl projekt převzít. To byl těžký moment zklamání.

Abychom ale nekončili chmurně, jeden starý a fousatý vtip nakonec:

V jedné daleké zemi za devatero horami, potká na chodbě po jednání vlády ministr obrany ministra vnitra a vece:
— Ty José, z těch našich kluků si lidi dělají srandu, že jsou nevzdělaní. Pojďme jim koupit encyklopedie!
A jeho kolega na to:
— Hmm. A myslíš, že na tom budou umět jezdit?

Tak hezký den všem velocipedistům a ať nám to jarní slunce už rozjede naplno jarní kvetení a hemžení!

Sdílet:

Autor: JAK-