Starověké zvěrolékařství

Minuta s encyklopedií - 23. 10. 2006

Rozkvět vědního zvěrolékařství nastal nejspíše v Alexandrii, která byla již kolem roku 300 př. n. l. hlavním sídlem lékařského bádání. Z tehdejší literatury čerpali všichni pozdější zvěrolékaři, ovšem z alexandrijské lékařské knihovny se přímo nedochovalo nic. Její vyspělost tak dokládají jen výtahy z veterinářských spisů z pozdního středověku, zejména ze sbírky Hippiátrika z 10. století. U Římanů byli zvěrolékaři zároveň pastýři a teprve začátkem našeho letopočtu se pod řeckým vlivem i zde stalo zvěrolékařství samostatnou vědou. Antičtí veterináři dosáhli poměrně vysoké úrovně, pokud jde o hygienu, terapii a chirurgii. Léky připravovali sami, nejčastěji na bázi bylinné, v podstatě ve stejné formě jako dnes, to znamená masti, tekutiny, náplasti, čípky, obklady či polštářky z bylin. Obecnou zásadou bylo nejdříve zkoušet mírné prostředky a teprve v případě jejich selhání sáhnout k chirurgickému zákroku.

Autor: -JH-