bastionová soustava

Fortifikační soustava 16.–18. století podmíněná rozvojem dělostřelectva a obléhacích systémů, umožňující systémem bočních i frontálních paleb a vzájemnou vázaností jednotlivých fortifikačních prvků obranu i aktivní působení. Hlavní znaky bastionové soustavy: úhlový tvar jednotlivých částí a jejich provázání (ideální soustavu představuje osmiúhelník), délkové relace odvozené z dostřelu zbraní, nivelační odstupnění všech součástí umožňující palbu přes všechny předřazené prvky, eventuálně do jejich prostoru, nebo naopak krytí některých prostorů před palbou z předpolí, výstavba ze zemních valů nebo ze zděných částí (pilířová konstrukce, kasematy

) krytých zemním valem a nadstropní vrstvou, možnost aktivní obrany útokem (krytá cesta) nebo ženijním způsobem (minové chodby, zaplavování částí příkopu), možnost kryté komunikace a shromažďování (krytá cesta, shromaždiště, kaponiéry

), ubytování, skladování ap. (kasematy). Základem bastionové soustavy je souvislý pevnostní val z bastionů

propojených kurtinami

, obklopený širokým příkopem s obvykle vyzděnými stěnami (eskarpa

, kontreskarpa

) a půdorysně sledujícím linii vnitřních hradeb. Požadavek aktivního boje vedl ke konstrukci kryté cesty navršením vnějšího zemního valu (glacis

), doplněné shromaždišti. Další vývoj bastionové soustavy přinesl prvky střední obranné linie umísťované do příkopu (ravelin

, kontrgarda

, fausse braye, kleště

) samostatně nebo propojené v souvislé pásmo, většinou převyšující hřeben vnějšího valu a nižší než hřeben vnitřních hradeb. V další vývojové fázi se objevují prvky zvyšující a zkvalitňující palebné možnosti (kavalír

, reduit

, retranchement

) a zlepšující vnitřní komunikace (poterna

, kaponiéra) a ženijní vybavení (batardó

) a předsunuté samostatné zesilující prvky (rohová a korunová hradba, šíp). Souběžně s vývojem se postupně vysunuje dělostřelectvo na části střední linie, později i na vnější val (luneta

).