anarchosyndikalismus

[Anarchosyndykalismus, řečtina], směr v dělnickém hnutí, který se zformoval začátkem 20. století na půdě odborových organizací evropských románských zemí (Francie, Španělsko, Itálie); projev anarchismu v odborovém hnutí. Za jedinou účinnou formu třídního boje pokládá boj hospodářský, odmítá politický boj, popírá nutnost vedoucí úlohy revoluční proletářské strany a za nejvyšší formu organizace proletariátu považuje odbory. Přeceňuje význam generální stávky, již chápe jako rozhodující zbraň dělnictva v boji proti kapitalismu a nástroj svržení vykořisťovatelského řádu, přičemž se staví proti marxistické koncepci sociální revoluce. Socialistická společnost si představuje jako společenství svobodných výrobců, organizovaných na výrobním základě v syndikáty; zásadně odmítá existenci socialistického státu. Anarchosyndikalismus vycházel z idejí J. P. Proudhona a M. A. Bakunina, jeho nejvýznamnějším teoretikem byl G. Sorel. Před 1. světovou válkou měl značný vliv ve Francii (v.t. Amienská charta), Itálii a Španělsku, odkud se šířil dále do Jižní Ameriky i USA. Za 1. světové války a zvláště po VŘSR došlo mezi stoupenci anarchosyndikalismu k diferenciaci; část z nich přešla do řad komunistického hnutí a zanesla sem určité anarchosyndikalistické názory a představy, jež potom spolupůsobily při vytváření levičáckých tendencí v některých komunistických stranách (například tzv. ultralevé úchylky v KSČ roku 1922).

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 7. 8. 2006
Autor: -red-

Odkazující hesla: Erwin Szabó, Georges Sorel, syndikalismus.