anaerob

Organismus, který ke svému růstu nepotřebuje molekulární kyslík a energii získává kvašením (fermentací) nebo anaerobním dýcháním s využitím jiných akceptorů elektronů (např. dusičnanů, síranů či CO₂). Termín zavedl v letech 1860–1861 L. Pasteur, když studoval mikroorganismy schopné žít v podmínkách bez kyslíku; anaeroby chápal jako opak aerobů. Podle tolerance ke kyslíku se anaeroby dělí na obligátní (kyslík je pro ně toxický), fakultativní (dokážou přepínat mezi anaerobním a aerobním metabolismem) a aerotolerantní (kyslík snášejí, ale nevyužívají). Mezi obligátní anaeroby patří např. klostridia, methanogenní archea nebo bakterie rodu Bacteroides, které kolonizují lidské střevo a hrají zásadní roli v trávení a metabolismu hostitele. V ekosystémech jsou anaeroby klíčové pro rozklad organické hmoty v sedimentech, mokřadech, bahnitých jezerech či půdních horizontech, kde přispívají ke vzniku methanu a dalším geochemickým cyklům. V lékařství mohou některé anaerobní bakterie vyvolávat závažné infekce (např. tetanus, botulismus či anaerobní gangrénu), což vyžaduje speciální kultivační podmínky a anaerostatické pracovní postupy. V technologii se anaerobní organismy uplatňují při fermentaci, čištění odpadních vod, stabilizaci kalů či výrobě bioplynu. Anaeroby jsou tak nenahraditelné v mikrobiologii, biochemii i ekologii, protože umožňují fungování procesů v prostředích bez kyslíku.