albánská literatura

Literatura

Svědectvím o nejstarších podobách albánské literatury je bohatá folklórní slovesnost: poémy o bohatýrech, historické písně. Za počátek písemné tradice je považována latinsky psaná pastorální epištola arcibiskupa Pala Engjčlli z roku 1462. Albánština jako literární jazyk se prosazuje v polovině l6. století v náboženských spisech Gjona Buzuki, dokladem o jejím literárním zrání je latinsko-albánský slovník od Franga Bardhi z roku1635. Literatura podržela náboženské zaměření až do poloviny 19. století (P. Bogdan; 17. století ) i v tvorbě autorů úsazených v zahraničí; zejména v Itálii (L. Matranga, N Brakati, oba 17. století). Ohrožení přineslo obrat ke světské tématice a hlanímu literárnímu směru romantismu (J. De Rada, *1813 – †1903; G. Dara, *1765 – †1832; K. Kristoforidhi, *1827–†1895). S rozamachem národního osvobozeneckého hnutí v 2. polovině 19 století vyvrcholila ideová a umělecká úroveň zejména poezie (N. Frasheri, A. Zako-Çajupi, G. Fishta). Kritická realistická próza se prosadila v 30. letech 20. století (E. Koliqi, *1903), Významní básníci mezi dvěma válkami byli pokrokově záměřený lyrik F. Noli a symbolista L. Poradeci. Ideovou předchůdkyní nové albánské literatury je revolučně a společensky kritická generace 1935, jejím hlavním představitelem byl Mighjeni. Za války převládala vlastenecká partyzánská poezie a téma odboje a válečného hrdinství je hlavním tématem i poválečné literatury (S. Musaraj, *1914), rozvíjeným hlavně v románu. Od 60. let 20. století nabývá na významu literatura věnovaná společenským změnám a současnému životu (S. Spasse, *1914–†1989; I. Kadare, *1936).

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 10. 11. 2020
Autor: -red-