abeceda

Soustava písemných znaků užívaných jazykovým společenstvím pro označení fonémů, název odvozen z pořadí počátečních znaků: a, b, c, d; mezinárodní výraz alfabeta (alfa, beta), ruský výraz azbuka (az, buky). Nejstarší abeceda vznikla ve fénické oblasti v období let 1730–1580 př.n.l. Z ní jsou odvozeny abecedy arabská, indická a řecko-latinsko-slovanské. Česká abeceda, stejně jako abecedy většiny evropských jazyků, má základ v abecedě latinské. Malému počtu znaků této abecedy čelí některé jazyky, například slovanské (čeština, slovenština, hornolužičtina, dolnolužičtina, slovinština, chorvatština, polština) či baltské (litevština, lotyština), diakritickými znaménky a spřežkami (polština cz, rz, sz; čeština ch), zatímco azbuka disponuje větším počtem samostatných znaků. Hlaholice, cyrilice a dnešní azbuka vznikly z klasické řecké abecedy, latinka z rané formy západořecké abecedy. Českou abecedu tvoří 39 písmen (bez q, w, x): a, á, b, c, č, d, ď, e, é, ě, f, g, h, ch, i, í, j, k, l, m, n, ň, o, ó, p, (q), r, ř, s, š, t, ť, u, ú, ů, v, (w), (x), y, ý, z, ž.