nastavit jako výchozí stránku
   
   kultura

Nerez
 Česká hudební folková skupina vzniklá roku 1981 z dueta Vřešťál & Sázavský. Zakládajícími členy...

Polański
 Roman, *18.8.1933 (Paříž, Francie), vlastním jménem Rajmund (Roman) Liebling, kosmopolitní (podle...

Crystal
 Billy, *14.3.1947 (Long Beach, Long Island, New York, USA), americký filmový a televizní herec...

Madonna
 *16.8.1958 (Bay City, Michigan), plným jménem Madonna Luise Veronica Ciccone, americká popová...

Bauer
 Varhan Orchestrovič, *21.1.1969, český hudební skladatel a dirigent. Absolvoval obory skladba...


šlechta
Dědičná vedoucí vrstva společnosti; vystupovala jako stav urozených (zákaz sňatků s nesvobodnými) a k řízení společnosti "předurčených" osob; zpravidla byla vlastníkem půdy a poddaných, nad nimiž měla soudní pravomoc. Šlechta vznikala ve všech kulturních oblastech při vytváření vyšších nadrodových celků (velké kmeny, státy) z rodin rodových předáků; byla kolektivním nositelem politické moci (spolu s ostatními svobodnými, jejichž politický vliv však upadal) a obvykle volila krále či knížete (z příslušníků dynastie, případně z vlastních řad). Ve většině asijských států se nerozvinula autonomní pozice šlechty, i když šlechta měla často velký vojenský politický vliv (Asyřané, Peršané, Arabové). Ve starověké Číně byly výsady a léna šlechty zrušeny a šlechta byla nahrazena úřednickým státním aparátem (3. století př.n.l.). V Indii se místo šlechty prosadily specializované vyšší kasty (kněžská, válečnická). V antickém Středomoří byla šlechta (aristokracie) původně vedoucí vrstvou v městských státech (řeckých polis; ve starém Římě patriciové, senátoři). – Jako samostatná vrstva sjednocující a reprezentující feudální společnost se šlechta vytvořila ve středověké Evropě. Zatímco ještě v Byzanci byla šlechta poddána panovníkovi a státu, v západní, střední a severní Evropě vytvořila privilegovaný stav omezující panovníka a reprezentující zemi (dualismus politické moci ve státě). Na formování feudální šlechty mělo rozhodující vliv její sepětí s raně feudálním státem (panovnické družiny, správní úřady), lenním systémem a křesťanskou ideologií (ideál poslušnosti: věrnost šlechty panovníkovi a poddaných šlechtě). Ekonomická moc šlechty se stabilizovala v průběhu kolonizace (12. až 13. století); v období křížových výprav a v důsledku ideologie rytířství stoupala její společenská prestiž (zásada noblesse oblige – šlechtictví zavazuje). Šlechta dosáhla omezení původního despotismu panovnické moci a položila základy budoucího parlamentarismu (sněmy privilegia typu anglické Magna charta libertatum); od 13.-14. století byla moc šlechty v ekonomice, později vojenské a politické sféře omezována středověkými městy. Od 11. st. se rozvíjela šlechtická kultura (rytířská a milostná poezie, turnaje); šířila se z jižní Francie do dalších oblastí vrcholně feudální Evropy (12. století Německo, 13. století Čechy, 14. století Polsko). V pozdním středověku se dotváří hierarchizované členění šlechty. Další ekonomický vývoj, zejména působení peněžních vztahů a počátky raně kapitalistického trhu, kladl nové nároky na řízení společnosti (stálá armáda, odborně školená byrokracie, ekonomická politika státu, působení římského práva), vedl ve většině evropských zemí k nastolení centralistického absolutistického státu a k poklesu politické moci šlechty (výjimkou bylo Polsko a částečně Uhry; v nejvyspělejších západoevropských zemích, jako v Anglii, Nizozemí nebo ve Francii, se šlechta mohla nezávisle uplatnit jen v rámci celkové opozice společnosti proti absolutistickému státu). Přesto si šlechta díky pozemkové držbě, úloze v armádě a tradičním výsadám udržela značný vliv až do pol. 19. století. Šlechtický stav nebyl nikdy zcela uzavřen. Významní bojovníci, bohatí měšťané, úředníci panovníka hledali cestu mezi šlechtu (feudalizace rané italské buržoazie, například rodu Medici); toho využívali zejména angličtí panovníci (od doby Tudorovců) k vytváření nové šlechty, která byla oporou jejich vlády. V Anglii se šlechta spjatá s kapitalistickým podnikáním a s londýnskou City (O. Cromwell) podílela na vedení anglické buržoazní revoluce. Ve Francii byly feudální přežitky spjaté s privilegovaným postavením šlechty v provinciích, v úřadech (šlechta taláru), v armádě a u dvora silnější; byly odstraněny na počátku francouzské buržoazní revoluce konce 18. století. – V českých zemích se vedoucí vrstva spjatá s raně feudálním státem (panovnická družina) vytvářela v okolí velkomoravských Mojmírovců a českých Přemyslovců; nejmocnější velmožové sídlili na vlastních dvorcích v okolí předních hradišť. Feudální šlechta se formovala v průběhu 12. a na začátku 13. století v souvislosti s rozvojem kolonizace a upevňováním politické a vojenské moci předních rodů. Přibližně od poloviny 13. století došlo k upevnění šlechtické pozemkové držby výstavbou hradů; k nejvýznamnějším šlechtickým rodům patřili Hrabišici (páni z Rýzmburka), Vítkovci (Rožmberkové, páni z Hradce, Krumlova, Landštejna), Drslavici (páni z Rýzmberka), Markvartici (páni z Lemberka, Vartenberka, Valdštejna, Michalovic), Ronovci páni z Lichtenburka, Lipé, Dubě), Šternberkové, Bavorové ze Strakonic, Benešovici, Buzici. V poslední čtvrtině 13. století byla omezena moc panovníka (ovládnutí zemského soudu šlechtou); politická práva a majetková privilegia šlechty v Čechách a na Moravě uznal 1310 a 1311 Jan Lucemburský; šlechta si je dokázala vynutit i proti centralizačním snahám Karla IV. Od začátku 15.století vystupují čeští páni jako druhý (vedle panovníka) subjekt Koruny české (Čechy, Morava, Slezsko, Lužice). Šlechta se z větší části postavila na stranu husitství a dosáhla tím dalšího posílení své politické moci a držby; zároveň však byla nucena uznat politickou rovnoprávnost měst. Z řad šlechty pocházela většina husitských hejtmanů; někteří z nich se povznesli mezi nejvyšší šlechtu (Smiřičtí ze Smiřic). K nejbohatším šlechtickým rodům se dále zařadili hlavně Pernštejnové, páni z Kunštátu, z Rožmitálu, z Gutštejna, Lobkovicové, Švamberkové, Šlikové (měšťanskoúřednického pův.). V 15. až 17. století se česká šlechta dělila na panský a rytířský (vladycký) stav. Po nástupu Habsburků usilovala šlechta o omezení absolutistiokých snah panovníka (stavovská opozice). Náboženské rozpory, zostřující se od přelomu 16. a 17. století, však vedly k politickému rozdělení šlechty. Radikální proluterské křídlo šlechty vyvolalo české stavovské povstání 1618–1620, které bylo poraženo lépe organizovanou mocí Habsburků. Habsburkové využili svého vítězství k nastolení absolutismu a ke zlomení politické moci české šlechty; tomuto účelu byla podřízena konfiskace majetku české šlechty a jeho rozdělování mezi císařské důstojníky cizího půvocu, likvidace zemského šlechtického práva (zavedeno Obnovené zřízení zemské) a zrušení privilegovaného postavení češtiny v zemských úřadech. V důsledku tohoto vývoje zbývající, katolická část české šlechty (Valdštejnové, Slavatové Lobkovicové, Kinští, Černínové, KoÍovratové, Žerotínové, Šteraberkové, Vrtbové, Kounicové) splývala s nově příchozí šlechtou (Trauttmannsdorffové, Clamové, Piccolominiové, Schwarzenberkové) a postupně se odnárodňovala. Česká národní obrození získalo u šlechty malou odezvu. Šlechta podporovala jen zemský patriotismus; to bylo příčinou jejího vyřazení z českého polit. dění od sklonku 19. století. Feudální práva šlechty zrušena 1848–1849.


 

Odkazující hesla: Alamani, Krylov, Michnové z Vacínova, polonéza, protireformace, rasismus, stavovské orgány
Vytvořeno: 14.3.2000
Aktualizováno: 11.7.2006
Autor:





Texty encyklopedických hesel mohou obsahovat slova nebo slovní spojení, která mohou
být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.

© 1999 - 2018, OPTIMUS s.r.o.