nastavit jako výchozí stránku
   
   kultura

Monroe
 Marilyn, *1.6.1926 (Los Angeles, USA) – †5.8.1962 (Los Angeles, USA), vlastním jménem Norma...

Vinklář
 Josef, *14.11.1930 (Podůlší) – †18.9.2007 (Praha), český herec. V dětství byl členem ...

Geddes
 Anne, *září 1956, novozélandská fotografka. Narodila se v Austrálii, nyní žije a pracuje...

Schlesinger
 [Šlezindžr], John, *16.2.1926 (Londýn, Velká Británie) – †25.7.2003 (Palm Springs, Kalifornie, USA...

Dylan
 Bob, *24.5.1941 (Duluth, Minnesota), vlastním jménem Robert Allen Zimmermann, americký písničkář...


španělská hudba
Lidová španělská hudba je různorodá, každá provincie má své specifické znaky a odlišnosti, ve folklóru Andalusie převažují formy flamenka, v Galicii lidová hudba s dudami. Rytmická rozmanitost je zřetelná zvláště v tancích (sarabanda, jota, bolero, fandango, sardana, seguidilla), španělský hudební kolorit vytvářejí kastaněty, kytary a tamburíny. Z dalších hudebních nástrojů užívány zvláště dudy (gaita) v Galicii, flétna txistu a roh alboka u Basků aj.
Nejstarší památkou umělé hudby je kodex z Azagry (7. století), obsahující staré španělské melodie. Codex Veronensis z Tarragony (začátek 8. století) zahrnuje mozarabské hudební tradice. V dalším vývoji se uplatňovala zvláště církevní polyfonní hudba, převážně zpěv a cappella. Ve 13. století vznikla na kastilském dvoře sbírka Cantigas, mající spojitost s provensálským zpěvem. V 15.-16. století se začala formovat tradice loutnové a kytarové hry (předchůdcem vihuela), sborové písně villancico a španělské romance. V duchovní hudbě vynikli C. Morales a F. Guerrero (1527–1599). Na dvoře krále Filipa II. rozvíjel klávesovou techniku a varhanní literaturu A. de Cabezón. Z 15. a 16. století pocházejí též četné hudební teoretické traktáty, například Musica practica (1482). Silný vliv italské (zvláště operní) hudby se projevil během 17.-18. století, kam spadá i vznik španělského opérního umění (specifické formy zarzuela, tonadilla). Na začátku 19. století vznikaly první hudební instituce: konzervatoř (1830) a operní divadlo (1850) v Madridu a konzervatoř a operní divadlo (1847) v Barceloně. Zatímco v 1. polovině 19. století se ve španělské hudbě uplatnil silný vliv děl L. van Beethovena, F. LisztaR. Wagnera, v 2. polovině 19. století se projevil obrat k národní španělské hudbě. Nastal rozkvět lidových singspielů – zarzuel, F. Pedrell (1841–1922) vytvořil čtyřdílný zpěvník lidových písní Cancionero popular español. Z tradice španělské lidové taneční hudby vyšli I. Albéniz, E. Granados, M. de Falla a další. Kolorit španělských lidových tanců inspiroval k tvorbě i skladatele jiných zemí (M. I. Glinku, G. Bizeta, F. Liszta, M. Ravela). Ve 20. století ve španělské hudbě vynikli například O. Esplá, E. Halffter (1905–1989), C. Halffter (*1930) a L. de Pablo (*1930). Světovou proslulost získali interpreti P. de Sarasate, P. Casals, A. Segovia, pěvci V. de los Angeles, T. Berganzová, M. Caballéová, P. Domingo, J. Carreras (*1946) a další.


 
Vytvořeno: 14.3.2000
Aktualizováno: 24.8.2006
Autor:





Texty encyklopedických hesel mohou obsahovat slova nebo slovní spojení, která mohou
být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.

© 1999 - 2018, OPTIMUS s.r.o.