nastavit jako výchozí stránku
   
   kultura

Moloko
 Britská hudební skupina, kterou založili v polovině 90. let Mark Brydon a Roisin Murphy...

Pink
 *8.9.1979 (Doylestown, Pennsylvania), vlastním jménem Alecia Moore, americká zpěvačka. Ve třinácti...

Rodriguez
 Robert, *20.6.1968 (San Antonio, Texas, USA), vlastním jménem Robert Anthony Rodriguez, americký...

Švandrlík
 Miloslav, *10.8.1932 (Praha) – †26.10.2009 (Praha), český spisovatel. Studoval herectví a ...

Loukotková
 Jarmila, *14.4.1923 (Praha) – †29.10.2007 (Praha), česká prozaička. Byla dcerou českého...


římskoněmecká říše
Svatá říše římská národa německého – středověká "římská říše" vytvořená roku 962 jako nadnárodní feudální seskupení zemí uznávajících symbolickou svrchovanost římského císaře. V užším teritoriálním smyslu chápeme pod označením římskoněmecká říše středověké Německo (neúředně nazývané regnum Teutonicorum). Římskoněmecká říše se zformovala jako svérázný nadstátní celek v důsledku bojů o dědictví po franských Karlovcích. V 1. polovině 10. století obnovili královskou moc v bývalé východofranské říši saští Liudolfovci (Jindřich I. Ptáčník), jejichž formální "ochranu" zároveň uznali italský a burgundský král (Berengar II., Rudolf II.)
Roku 962 ovládl Ota I. Veliký Řím a dal se korunovat panežem na římského císaře (titul byl uvolněn od roku 924). Hodnost římského císaře dávala německému panovníkovi širší autoritu v rámci západního křesťanství, neboť císař byl považován za ochránce papeže a církve a za vládce nadřazeného (s výjimkou Byzance) ostatním panovníkům. V praxi však program obnovy římské říše (renovatio imperii) přinášel velké zahraničně politické zatížení pro německé panovníky a zkomplikoval jim situaci při vytváření centrální státní moci v Německu (do voleb v říši zasahovali od konce 11. do počátku 14. století papežové, kteří, podobně jako německá knížata, neměli zájem na vytvoření silné a dědičné panovnické moci). Program obnovy římského císařství kulminoval začátkem 11. století za vlády Oty III., který měl v plánu přesídlit do Říma a zapojit do říše polské a uherské panovníky.
Za vlády sálské dynastie nabyla římskoněmecká říše podoby tzv. tří království (tria regna) – německého, burgundského a italského. Autorita císařů byla podlomena za jejich konfliktu s papeži (boj o investituru). Zároveň byla posílena moc říšskýčh knížat, která získala roku 1077 oprávnění svobodně volit římskoněmecké panovníky. Po upevnění vlády Štaufů v polovině 12. století došlo k novému boji mezi císaři a papeži o nadvládu v Itálii. Císařská strana (od 13. století ghibellini) vystupovala s teorií o propůjčení vlády nad světem císařům bezprostředně od boha (bez papežského zprostředkování; kolem roku 1158 změna názvu na "svatou" říši římskou).
V 1. polovině 13. století základna císařské moci v Německu (říšské statky) v důsledku italské orientace Štaufů ve srovnání s rostoucí moci knížat zeslábla. To přispělo po pádu Štaufů k dočasnému rozpadu centrální státní moci (interregnum, tj. doba bezvládí 1250–1273) a k jejímu nahrazení teritoriální mocí knížat nebo obranných spolků (rýnský svaz, landfrídy). Postavení římskoněmeckého císaře bylo od té doby závislé na jeho vlastní rodové základně. Panovníci vládnoucí od roku 1273 (v období let 1273–1346 též zvaní malí králové) se zároveň snažili využít lenního práva k ovládnutí uvolněných lén pro své rody (zisk Rakouska a Štýrska Habsburky, boj o Braniborsko ve 14. století mezi WittelsbachyLucemburky). Volební právo zůstalo od poloviny 13. století omezeno jen na kurfiřty
K poslednímu upevnění římskoněmecké říše došlo v důsledku její personální unie s českým státem za Karla IV. Císař si vybudoval svou hegemonii v říši aktivní politikou, rozšiřováním svého aparátu (dvůr), napodobováním některých francouzských vzorů vlády a spojenectvím s papežskou kurií. Jeho pravomoc v Itálii, Burgundsku, Švýcarsku a Rakousku měla jen symbolický ráz. Základním zákonem římskoněmecké říše se stala Zlatá bula Karla IV. z roku 1356. V období let 1400 až 1520 došlo k definitivnímu rozkladu jednoty římskoněmecké říše a k nastolení dualismu formální císařské a faktické místní, teritoriální moci. Pokusy o přeměnu římskoněmecké říše na národní německý stát na přelomu 15. a 16. století (roku 1474 byl poprvé užit v názvu říše dovětek "národa německého") skončily neúspěchem. Římskoněmecká říše se stala anachronismem, za reformace v 16. století získali říšští stavové (říšská knížata, hrabata, páni a města) faktickou a po třicetileté válce i oficiální územní svrchovanost (vestfálský mír 1648). Císařská hodnost měla z politických a prestižních důvodů význam pro Habsburky (společná správa držav v říši a v dědičných zemích, ideologický nástroj hegemoniální politiky ve střední Evropě a v Itálii). Po velkých územních ztrátách za bojů s revoluční a napoleonskou Francií byla roku 1806 římskoněmecká říše jejím posledním císařem Františkem II. zrušena.
Vztahy mezi římskoněmeckou říší a českým státem byly upraveny roku 1212 v Zlaté bule sicilské (potvrdila suverenitu českého státu, český král a moravští markrabí byli zároveň říšskými knížaty) a Zlatou bulou císaře Karla IV. z roku 1356 (český král měl od císaře jako léno jen svůj arcičíšnický a kurfiřtský úřad v říši, na území říše měl přednost před ostatními králi).


 

Odkazující hesla: Fridrich Karel, Hofburg, Německo, předrománské výtvarné umění, rakouské alpské země, rýnský spolek, říšský komorní soud
Vytvořeno: 14.3.2000
Aktualizováno: 6.3.2006
Autor:





Texty encyklopedických hesel mohou obsahovat slova nebo slovní spojení, která mohou
být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.

© 1999 - 2019, OPTIMUS s.r.o.