nastavit jako výchozí stránku
   
   kultura

Haas
 Hugo, *18.2.1901 (Brno, Rakousko-Uhersko) – †1.12.1968 (Vídeň, Rakousko), významný český...

Kryštof
 Česká hudební skupina založená roku 1994 v Havířově pod názvem The Kryštof. Už čtvrt roku po...

Šabach
 Petr, *23.8.1951 (Praha), český spisovatel. Studoval na střední knihovnické škole, po 1. ročníku...

Horáček
 Michal, *23.7.1952 (Praha), český básník, textař a spisovatel. Po maturitě absolvoval osm...

Forman
 Miloš, *18.2.1932 (Čáslav), americký filmový režisér, pedagog a příležitostný herec a ...


nizozemské výtvarné umění
Nizozemské výtvarné umění zahrnuje umělecké dění na území dnešní BelgieNizozemska. Tradici výtvarného umění je možné sledovat od římských dob (vzniku římské provincie) a od založení nejstaršího biskupství v Tongern ve 4. století. Doba karolínská se významně projevila v architektuře (oktogonální kaple v Nijmegen) a v uměleckých řemeslech. Významného postavení dosáhla zejména rýnsko-mosanská oblast proslulá zejména tzv. mosanskou školou (kovotepecká, zlatnická díla, emailérství), kterou dovedli ve 2. polovině 12. století k vrcholu Reiner von Huy (křtitelnice v kostele sv. Berthelemy v Lutychu, roku 1117) a Godefroid de Glaire. Z románské architektury patří k významným kostely v Maastrichtu a v Utrechtu, které měly vybudovaný mohutný westwerk, bazilika svatého Vincence v Soignies a část katedrály v Tournai. Gotické tvarosloví proniklo do Nizozemí především z Francie a plně se projevilo na stavbách kostelů Panny Marie v Bruggách, svatého Pavla v Lutychu, katedrály v Mechelenu, UtrechtuHertogenboschu. Charakteristickým rysem domácí architektury je budování širokých až sedmilodních chrámových prostorů s nepříliš vysokou konstrukcí kleneb. V severních provinciích se stavělo především z cihel a kostely byly opatřeny dřevěnými malovanými stropy. Počátky samostatného nizozemského výtvarného umění se kladou do konce 14. století, kdy četní nizozemští umělci pracovali na dvorech v Dijonu (Burgundsko), Bourges a v Paříži. V sochařství patřil k nejvýraznějším postavám Claus Sluter, pracující pro kartuziány v Champmolu v Dijonu. V podání fyziognomií postav dosáhl téměř portrétních podob a dále rozvinul objemovost figur. Významné místo zaujímala rovněž knižní malba, usilující o co nejvěrnější podání věcí jevového světa v rámci prostorových vztahů. V podání krajiny a architektury nejdále dospěli bratři z Limburka v kalendářních výjevech hodinek (dnes v Musée Condé v Chantilly). Spolu s J. de Hesdinem a dalšími vytvořili základ pro nizozemské deskové malířství 15. století, k jehož vrcholu patří díla Jana van Eycka a jeho bratra Huberta. Věcné zachycení prostředí, postav, předmětů a celkové atmosféry se plně projevilo na Gentském oltáři a v iluminacích turínsko-milánských hodinek. Rogier van der Weyden zdůraznil ve svých kompozicích opět religiózní význam scén, umocnil barevnost a linii. Jeho dílo působilo nejen na německé malířství, ale i na francouzské a španělské. K dalším významným malířům patřili Mistr z Flémalle (Robert Campin), P. Christus, H. Memling, H. van der GoesGeertgen tot Sint Jans, který naivním drastickým způsobem a realistickým zachycením často humorných scén otevřel cestu nejpodivuhodnějšímu malíři pozdního středověku – Hieronymu Boschovi. V jeho religiózních obrazech vystupují sugestivní, moralizující a alegorizující monstra ve fantastických seskupeních s výrazným realistickým viděním detailů. Na H. Bosche částečně navázal na začátku 16. století Pieter Bruegel st. v žánrových výjevech s moralizujícím zaměřením. Jeho hlavní význam spočívá v krajinářské tvorbě, která je jedním z vrcholů nizozemského krajinářského cítění. Generaci renesančních malířů tvořili J. Patinier, G. David, Q. Massys, L. van Leiden, J. van Scorel a další, kteří podněty italské renesanční malby osobitým způsobem přehodnotili a připravili tak cestu pro vznik lokální varianty nizozemské renesance a manýrismu. S italským uměním se intenzívněji vyrovnávali Mabuse, F. Floris, Jan van Hemessen. Na pozdně gotickou architekturu hanzovních měst (Bruggy, Gent, Brusel), uplatněnou především na profánních stavbách radnic, tržnic, belfriedů a měšťanských domů pozvolna navazovalo renesanční tvarosloví a později i architektonické dispozice. K hlavním stavitelům patřili L. de Key (radnice v Leidenu) a H. de Keyser (kostely v Amsterdamu a v Zuiderkerku). V sochařství se k renesančnímu názoru hlásil C. Floris (náhrobek Friedricha I., 1552, Albrechta I., 1572).
Vlivem politických a náboženských bojů ve 2. polovině 16. století došlo k odlišnému výtvarnému zaměření severních protestantských provincií a jižních katolických Flander, které vedlo k vytvoření samostatného vlámského a holandského umění. Po vzniku Spojeného království nizozemského roku 1814 a později po získání samostatnosti Belgie v roce 1830 se nizozemským výtvarným umění rozumí umění vznikající v severním území – Nizozemsku. Válečnými boji a národními nepokoji zkoušená země se vzpamatovala nejdříve v oblasti malířské tvorby – v 1. polovině 19. století se rozvíjela historická malba (J. W. Pieneman, *1779 – †1853) a romantická krajinomalba s novým svěžím světelným pojetím. K hospodářskému a kulturnímu rozkvětu došlo ve 2. polovině 19. století. Vznikla nová monumentální architektura v historickém stylu (Rijksmuseum a Hlavní nádraží v Amsterdamu), která byla koncem století zatlačena moderním pojetím H. P. Berlage, zdůrazňujícím hlediska funkčnosti architektury, jež předjímala funkcionalismus (amsterdamská burza, projekt Beethovenova domu, urbanistické plány Gravenhage a Amsterdamu). Sochařská a malířská tvorba navazovala na tradici (hlavně realistické umění 17. století), nové podněty barbizonských přijímala hlavně haagská škola (J. Israels, *1824 – †1911, A. Mauve *1838 – †1888), jež ovlivnila tvorbu mladého J. B. JongkindaV. van Gogha. Začátkem 20. století se v architektuře projevilo opoziční hnutí, které proti principům funkčnosti zdůrazňovalo momenty tvůrčího přístupu, individuálnosti návrhů a požadavku vytvoření typické holandské cihlové architektury (M. de Klerk, *1884 – †1923, později deIftská škola). Novými problémy prostoru a barvy se zabývala skupina de Stijl (J. J. P. Oud). Sochařství a malířství čerpalo hlavně z francouzských podnětů, charakteristické bylo především zpočátku tíhnutí k expresionismu (K. van Dongen), později k abstrakci (v sochařství C. Domela, *1900 – †1992, vytvářející takzvané obrazy-předměty, A. Volten *1925 – †2002. V malířství tzv. Experimentální skupina v čele s K. C. Appelem, *1921 a Corneillem, *1922). Světového významu dosáhla tvorba P. Mondriana, zakladatele novoplasticismu.


 

Odkazující hesla: holandské malířství, portugalské výtvarné umění
Vytvořeno: 14.3.2000
Aktualizováno: 2.3.2007
Autor:





Texty encyklopedických hesel mohou obsahovat slova nebo slovní spojení, která mohou
být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.

© 1999 - 2017, OPTIMUS s.r.o.