nastavit jako výchozí stránku
   
   kultura

Divokej Bill
 Česká hudební skupina založená v roce 1997 nejprve ve čtyřčlenné sestavě. Během dvou let...

Coppola
 [Kopola], Sofia, *14.5.1971 (New York, USA), americká filmová režisérka, scenáristka, herečka a ...

Hunebelle
 [Űnbel], André, *1.9.1896 (Meudon, Francie) -†27.11.1985 (Nice, Francie), francouzský filmový...

Monkey Business
 Česká hudební skupina založená roku 1999 klávesistou a skladatelem Romanem Holým. Dalšími členy...

Bardem
 Javier, *1.5.1969 (Las Palmas de Gran Canaria, Kanárské ostrovy), španělský filmový herec. Je...


nizozemské výtvarné umění
Nizozemské výtvarné umění zahrnuje umělecké dění na území dnešní BelgieNizozemska. Tradici výtvarného umění je možné sledovat od římských dob (vzniku římské provincie) a od založení nejstaršího biskupství v Tongern ve 4. století. Doba karolínská se významně projevila v architektuře (oktogonální kaple v Nijmegen) a v uměleckých řemeslech. Významného postavení dosáhla zejména rýnsko-mosanská oblast proslulá zejména tzv. mosanskou školou (kovotepecká, zlatnická díla, emailérství), kterou dovedli ve 2. polovině 12. století k vrcholu Reiner von Huy (křtitelnice v kostele sv. Berthelemy v Lutychu, roku 1117) a Godefroid de Glaire. Z románské architektury patří k významným kostely v Maastrichtu a v Utrechtu, které měly vybudovaný mohutný westwerk, bazilika svatého Vincence v Soignies a část katedrály v Tournai. Gotické tvarosloví proniklo do Nizozemí především z Francie a plně se projevilo na stavbách kostelů Panny Marie v Bruggách, svatého Pavla v Lutychu, katedrály v Mechelenu, UtrechtuHertogenboschu. Charakteristickým rysem domácí architektury je budování širokých až sedmilodních chrámových prostorů s nepříliš vysokou konstrukcí kleneb. V severních provinciích se stavělo především z cihel a kostely byly opatřeny dřevěnými malovanými stropy. Počátky samostatného nizozemského výtvarného umění se kladou do konce 14. století, kdy četní nizozemští umělci pracovali na dvorech v Dijonu (Burgundsko), Bourges a v Paříži. V sochařství patřil k nejvýraznějším postavám Claus Sluter, pracující pro kartuziány v Champmolu v Dijonu. V podání fyziognomií postav dosáhl téměř portrétních podob a dále rozvinul objemovost figur. Významné místo zaujímala rovněž knižní malba, usilující o co nejvěrnější podání věcí jevového světa v rámci prostorových vztahů. V podání krajiny a architektury nejdále dospěli bratři z Limburka v kalendářních výjevech hodinek (dnes v Musée Condé v Chantilly). Spolu s J. de Hesdinem a dalšími vytvořili základ pro nizozemské deskové malířství 15. století, k jehož vrcholu patří díla Jana van Eycka a jeho bratra Huberta. Věcné zachycení prostředí, postav, předmětů a celkové atmosféry se plně projevilo na Gentském oltáři a v iluminacích turínsko-milánských hodinek. Rogier van der Weyden zdůraznil ve svých kompozicích opět religiózní význam scén, umocnil barevnost a linii. Jeho dílo působilo nejen na německé malířství, ale i na francouzské a španělské. K dalším významným malířům patřili Mistr z Flémalle (Robert Campin), P. Christus, H. Memling, H. van der GoesGeertgen tot Sint Jans, který naivním drastickým způsobem a realistickým zachycením často humorných scén otevřel cestu nejpodivuhodnějšímu malíři pozdního středověku – Hieronymu Boschovi. V jeho religiózních obrazech vystupují sugestivní, moralizující a alegorizující monstra ve fantastických seskupeních s výrazným realistickým viděním detailů. Na H. Bosche částečně navázal na začátku 16. století Pieter Bruegel st. v žánrových výjevech s moralizujícím zaměřením. Jeho hlavní význam spočívá v krajinářské tvorbě, která je jedním z vrcholů nizozemského krajinářského cítění. Generaci renesančních malířů tvořili J. Patinier, G. David, Q. Massys, L. van Leiden, J. van Scorel a další, kteří podněty italské renesanční malby osobitým způsobem přehodnotili a připravili tak cestu pro vznik lokální varianty nizozemské renesance a manýrismu. S italským uměním se intenzívněji vyrovnávali Mabuse, F. Floris, Jan van Hemessen. Na pozdně gotickou architekturu hanzovních měst (Bruggy, Gent, Brusel), uplatněnou především na profánních stavbách radnic, tržnic, belfriedů a měšťanských domů pozvolna navazovalo renesanční tvarosloví a později i architektonické dispozice. K hlavním stavitelům patřili L. de Key (radnice v Leidenu) a H. de Keyser (kostely v Amsterdamu a v Zuiderkerku). V sochařství se k renesančnímu názoru hlásil C. Floris (náhrobek Friedricha I., 1552, Albrechta I., 1572).
Vlivem politických a náboženských bojů ve 2. polovině 16. století došlo k odlišnému výtvarnému zaměření severních protestantských provincií a jižních katolických Flander, které vedlo k vytvoření samostatného vlámského a holandského umění. Po vzniku Spojeného království nizozemského roku 1814 a později po získání samostatnosti Belgie v roce 1830 se nizozemským výtvarným umění rozumí umění vznikající v severním území – Nizozemsku. Válečnými boji a národními nepokoji zkoušená země se vzpamatovala nejdříve v oblasti malířské tvorby – v 1. polovině 19. století se rozvíjela historická malba (J. W. Pieneman, *1779 – †1853) a romantická krajinomalba s novým svěžím světelným pojetím. K hospodářskému a kulturnímu rozkvětu došlo ve 2. polovině 19. století. Vznikla nová monumentální architektura v historickém stylu (Rijksmuseum a Hlavní nádraží v Amsterdamu), která byla koncem století zatlačena moderním pojetím H. P. Berlage, zdůrazňujícím hlediska funkčnosti architektury, jež předjímala funkcionalismus (amsterdamská burza, projekt Beethovenova domu, urbanistické plány Gravenhage a Amsterdamu). Sochařská a malířská tvorba navazovala na tradici (hlavně realistické umění 17. století), nové podněty barbizonských přijímala hlavně haagská škola (J. Israels, *1824 – †1911, A. Mauve *1838 – †1888), jež ovlivnila tvorbu mladého J. B. JongkindaV. van Gogha. Začátkem 20. století se v architektuře projevilo opoziční hnutí, které proti principům funkčnosti zdůrazňovalo momenty tvůrčího přístupu, individuálnosti návrhů a požadavku vytvoření typické holandské cihlové architektury (M. de Klerk, *1884 – †1923, později deIftská škola). Novými problémy prostoru a barvy se zabývala skupina de Stijl (J. J. P. Oud). Sochařství a malířství čerpalo hlavně z francouzských podnětů, charakteristické bylo především zpočátku tíhnutí k expresionismu (K. van Dongen), později k abstrakci (v sochařství C. Domela, *1900 – †1992, vytvářející takzvané obrazy-předměty, A. Volten *1925 – †2002. V malířství tzv. Experimentální skupina v čele s K. C. Appelem, *1921 a Corneillem, *1922). Světového významu dosáhla tvorba P. Mondriana, zakladatele novoplasticismu.


 

Odkazující hesla: holandské malířství, portugalské výtvarné umění
Vytvořeno: 14.3.2000
Aktualizováno: 2.3.2007
Autor:





Texty encyklopedických hesel mohou obsahovat slova nebo slovní spojení, která mohou
být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.

© 1999 - 2017, OPTIMUS s.r.o.