nastavit jako výchozí stránku
   
   kultura

Bende
 Petr, *8.8.1977, český zpěvák a hudebník. Absolvoval hodiny hry na klavír na ZUŠ ve Velké...

ABBA
 Švédská hudební skupina založená v listopadu 1970 v obsazení Benny Andersson (*16.12.1946...

Rowling
 Joanne Kathleen, *31.7.1965, britská spisovatelka. V mládí hodně četla, od šesti let začala...

Pink
 *8.9.1979 (Doylestown, Pennsylvania), vlastním jménem Alecia Moore, americká zpěvačka. Ve třinácti...

Adams
 [Edems], Douglas Noel, *11.3.1952 (Cambridge) – †11.5.2001 (Santa Barbara, California...


francouzská literatura
Francouzská literatura vznikala na základě galsko-římské kultury a v sousedství literatury psané latinsky. První písemný doklad je francouzský text štrasburských přísah z roku 842. Od 10. století se objevují literární texty s funkcí nábožensky propagační a výchovnou: legendy, zpěvy a básně oslavující církevní hrdiny, světce a mučedníky (Vie de Saint AlexisŽivot sv. Alexeje). Světská literární tvorba byla zapisována až od 11.století. Z ní jsou dochovány zejména velké epické básně zvané chansons de geste, jež v obrazech moudrých vladařů a jejich družin v nejrůznějších bojových situacích odrážely dobovou sociální hierarchii, ideál věrnosti bohu a králi, kult rytířské cti a válečnických ctností.
Příznivá hospodářská situace a styk s arabskou civilizací na jihu Francie ovlivnily přeměnu drsné feudální aristokracie ve zjemnělejší společnost., jejímuž literárnímu vkusu vyhovoval kult urozených krásných dam v uměle pěstované trubadúrské milostné lyrice (trubadúři). Narůstající zálibu v dobrodužstvích, vyvolanou atmosférou křížových výprav, nejlépe odráží ve 12. století román, a to román antický, kompilující texty starověkých autorů (romány o Alexandrovi, o trojské válce), dvorský, kombinující erotiku s rytířským dobrodružstvím, a bretonský, čerpající z keltských pověstí o králi Artušovi a jeho družině (Arthur; Chrétien de Troyes), a povídky zvané lais (Marie de France).
Od konce 12. století se ve francouzské literatuře uplatňovaly realistické a satirické tendence, dokládající vzrůstající význam měšťanstva a lidu a odmítající církevní asketismus a kurtoazní ideály. Svůj výraz našly ve veršovaných povídkách zvaných fabliaux, ve zvířecích i společenských alegoriích (Román o Lišákovi, Román o růži), v poezii severofrancouzských truvérů (Adam de la Halle) a zejména v tvorbě Rutebeufově. Ve 13. století se prosadila též historická próza (G.de Villehardouin, J.de Joinville). Za krize středověkého feudálního řádu, manifestované zejména stoletou válkou, odumírá dvorská poezie (G.de Machaut), vyumělkovaná do virtuózního veršotepectví tzv. školy Velkých rétoriků sklonku 15. století, zatímco tvorba F.Villona již ohlašuje nové myšlenkové proudy moderní poezie a vrcholí vývoj středověkého divadla, přinášející jednak rozsáhlé náboženské mystérie, jednak frašky zlomyslně realistické, na něž později přímo navázal Molière.
Scholastický světový názor, propagovaný církví, ztrácí pozice s rozmachem humanismu a renesance myšlení v 16.století (F.Rabelais, Marguerite d'Angouléme, básnická skupina Plejáda), fanatismus náboženských válek 2.poloviny 16.století, rozvířivší prudký ideologický boj, vyvolal kritické bilance duchovních snah renesančního období (M.Montaigne). Poslední fáze zápasu mezi rodovou šlechtou a nastupujícím absolutismem od konce 16. do poloviny 17.století se v literatuře projevila barokním stylem, jeho zálibou ve vzruchu a patosu a v pastorální tematice (T.A.d'Aubigné, T.de Viau, H. d'Urfé, M. de Scudéry).
Idejím upevňujícího se absolutismu odpovídal v 17. století klasicismus, který v boji proti šlechtickému baroku i proti měšťanskému realismu, burlesce a libertinství (Cyrano de Bergerac) vytvořil velké národní umění především v oblasti dramatu (P.Corneille, J.Racine, Molière), teoretické myšlení se projevilo moderním racionalismem (R.Descartes, B.Pascal). I ostatní literární druhy (F.de la Rochefoucauld, J. La Bruyère, M.de La Fayette, N. Boileau-Despréaux) byly pěstovány na vysoké úrovni, ale ve skromnějším měřítku. Demokratičností a realismem přerostli ohraničenost klasiky zejména Molière a J.de La Fontaine.
V 18. století pronikalo do francouzské literatury osvícenství, jehož hybnou silou byl boj proti dvěma základům starého režimu, království a církevnímu absolutismu. Od kritiky jednotlivých zlořádů (Ch.L. de Montesquieu, Voltaire) postupoval vývoj k materialismu a ateismu encyklopedistů v čele s D.Diderotem. Inspirován anglickými podněty pracoval sentimentalismus, vyjadřující citový protest v teoretickém myšlení (J.J.Rousseau) i v umělecké literatuře (A.-F. Prévost d'Exiles) a připravující cestu romantické citovosti. Reakcí na dozvuky klasiky (A.Chénier, Voltaire) byla prozaická komedie, odrážející realistické tendence osvícenské buržoazie (A.R.Lesage, Marivaux, Beaumarchais, Diderot).
Za Velké francouzské revoluce konce 18. století rozkvétaly především žánry bezprostředně zachycující nálady doby: píseň, řečnictví, žurnalistika (J.P.Marat). Romantismus, uvedený díly Madame de Staèl a F.R. de Chateaubrianda, nastolil problematiku vzešlou z revoluce a prověřenou napoleonskou érou. Politické a sociální ideje hrály za romantismu základní úlohu spolu s novou estetikou. Romantické umění na rozdíl od klasiky se dovolávalo senzibility, zobrazovalo člověka v jeho jedinečnosti, dávalo průchod autorskému subjektu. Francouzský romantismus sdružil několik silných individualit v čele s V.Hugem pod požadavkem svobody v umění: pasívní romantismus (Chateaubriand, mladý A. de Lamartine) příklonem k náboženství a spiritualismu ústil v rezignaci, aktivní romantismus (V.Hugo) v revolučním protestu vytyčil humanistické utopie a v druhé fázi, v 30. letech 19. století se od problematiky jednotlivce orientoval na problematiku sociální. Obě tendence se složitě proplétají v dílech básníků (A. de Vigny, A. de Musset) a v historickém románu (A.Dumas). Nejbouřlivěji se projevovali příslušníci hnutí Mladá Francie, kteří dovedli romantické požadavky svobody umění a autorského subjektu ke krajnosti (Th.Gautier, G.de Nerval) a předznamenali cestu jak k tzv. čistému umění, tak k prokletým básníkům a ke G.Flaubertovi. Z romantickéo protestu čerpal i P.-J. de Béranger, jehož bojovná žertovná a satirická píseň ovlivnila revoluční poezii celého 19. století až po básníky Pařížské komuny (E.Pottier, J.B.Clément). Téměř současně s romantismem se rozvinul kritický realismus, jehož uměleckým projevem se stal především román, který v díle Stendhalově kriticky analyzoval společenskou situaci své doby a v díle Balzacově podal komplexní obraz jedincejako reprezentanta nové společnosti.
Revoluce roku 1848 zúčtovala s romantismem, doba druhého císařství připouštěla pouze oslavu oficiálního programu a společenské morality (A.Dumas mladší). Spisovatelé většinou unikali do svého vnitřního světa. Ch.Baudelaire a "prokletí básníci" (J.A.Rimbaud, P.Verlaine) dospěli k bezvýchodné revoltě proti oficiálnímu světu. Společenská realita se stala spíše kulisou vnitřního života (G.Flaubert). Pod vlivem pozitivistických koncepcí probíhal zápas mezi naturalistickými koncepcemi a realistickým uměním (E.Zola, G.de Maupassant).
Na přelomu 19. a 20. století se formovala humanistická literatura, jež si kladla za cíl obrodit národní kulturu v řadě různorodých projevů (A.France, R.Rolland, M.Barrès, P.Claudel, A.Gide). Touha po světě, v němž by člověk byl pánem svého osudu, byla idealistickými teoriemi (H.Bergson) často strhována k iracionalismu. Smyslové uchopení světa u Apollinaira vyjadřovalo touhu po osvobození lidských citů. Iracionalistická vzpoura proti měšťáctví našla výraz v dadaismu i v surrealismu. Byla hlásána individualistická nevůle k činům a introspekce (M.Proust). Ze začarovaného kruhu hledala východisko literatura inspirovaná socialistickými ideály (H.Barbusse, J.R.Bloch, L.Aragon, P.Eluard) a hlásající humanistické sebepřekonání jedince v poslání nadosobním (Saint-Exupéry). Za 2. světové války a v době odboje proti nacismu svým vlastenectvím našla francouzská literatura cestu k širokému okruhu čtenářů. V individualistické atmosféře kulturního života se zformoval existencialismus (J.-P.Sartre, A.Camus). V 50. letech 20. století odpovídal na problematiku odosobnění světa nový román (A.Robbe-Grillet), nová kritika (M.Butor) a absurdní divadlo (E.Ionescu, S.Beckett) hledáním nových literárních postupů.
V současné době se rozvíjí tradiční realistická literatura (R.Merle, E.Roblès), literatura ovlivněná modernismem (M.Tournier, P.Modiano, C.Simon) a zejména historický román (M.Yourcenarová, B.Clavel).


 
Vytvořeno: 14.3.2000
Aktualizováno: 24.1.2006
Autor:





Texty encyklopedick蠨esel mohou obsahovat slova nebo slovn�pojen� kterᠭohou
b௣hrann頺n᭫ami nebo registrovan頯chrann頺n᭫ami p㬵� vlastn�.

© 1999 - 2017, OPTIMUS s.r.o.


fotballdrakterbasketball trikotsbasketbal kleding kopengoedkope voetbalshirts kopenmaglie calcio a poco prezzomaillot de basket nba pas chervetement cyclisme pas cher