nastavit jako výchozí stránku
   
   kultura

Vorlíček
 Václav, *3.6.1930 (Praha), český filmový a televizní režisér a scenárista. V letech...

Jackson
 [Džeksn], Samuel L., *21.12.1948 (Washington, USA), vlastním jménem Samuel Leroy Jackson, americký...

Quinn
 [Kvín], Anthony, *21.4.1915 (Chihuahua, Mexiko) – †3.6.2001 (Boston, Massachusetts, USA...

Ransome
 Arthur, *18.1.1884 (Leeds) – †3.6.1967 (Manchester), britský novinář a spisovatel, autor...

Moimir Papalescu & The Nihilists
 Česká pražská hudební skupina založená v létě roku 2003 jako trio ve složení: Moimir Papalescu...


francouzská hudba
Spolu s italskouněmeckou hudební kulturou měla největší vliv na vývoj evropské hudby. – Pro francouzskou lidovou píseň je charakteristická výrazná melodika, přehledná forma, těsný vztah hudby a slova i organické spojení s tancem. – Počátky umělé hudební kultury jsou spajty s šířením křesťanství, starší bohoslužebný zpěv, tvořící součást tzv. galikánské liturgie, byl od 8. – 9. století nahrazován gregoriánským chorálem. Asi od poloviny 12. století se ohniskem hudebního dění stala Paříž. Skladatelé notredamské školy ovládali techniky vícehlasé vokální kompozice (organum, conductus) a určili základní směr vývoje umělé evropské hudby na řadu dalších staletí. V období ars antiqua (1230 – 1250 – 1320) došlo ke zrodu menzurální notace (systém vyložil Franko Kolínský) a stěžejním druhem se stalo moteto. Převážná část produkce je anonymní, Adam de la Halle a Petrus de Cruce jsou jediní autoři, od nichž je známo několik konkrétních skladeb. V oblasti světské hudby byl ve 12. – 13. století originálním projevem rytířský zpěv (trubadúři, truvéři, formy ballade, virelai, rondeau). Dalším vývojovým obdobím francouzské hudby se stala 1320 – 1420 ars nova (Ph. de Vitry, G. de Machaut, moteto, kantiléna). V 1. polovině 15. století se hudební umění rozvíjelo zvláště na území vévodství burgundského (G. Binchois, G. Dufay, viz též nizozemská polyfonie). Typicky francouzským projevem byl chanson, v 1. polovině 16. století vynikl z četných skladatelů C. Janequin. Od konce16. století se významné hudební dění soustředilo na královském dvoře. Zvláštní obliby dosáhly v 17. století dvorské balety (ballets de cour). Svébytný francouzský operní typ vytvořil v 2. polovině 17. století J.-B. Lully ve spolupráci s libretistou Ph. Quinaultem. Jejich díla jsou protějškem klasických tragédií J. RacinaP. Corneille. V oblasti instrumentální hudby prosluli v 1. polovině 17. století francouzští loutnisté (D. Gaultier), v 2. polovině 17. století a 1. polovině 18. století clavecinisté (F. Couperin, J. Ph. Rameau). J. Ph. Rameau též pokračoval ve francouzské operní tradici. Problémy hudební (zvláště pak operní) tvorby se v 18. století staly předmětem diskusí, jichž se zúčastňovaly i přední osobnosti literatury a filozofického života. Provedení italské komické opery G. B. Pergolesiho La serva padrona (Služka paní) v roce 1752 vyvolalo spor buffonistů (zastánců Italů) a antibuffonistů (přívrženců J.-B. Lullyho a J. Ph. Rameaua). Na straně prvních se významně angažoval J. J. Rousseau. Proti reformátorskému úsilí německého skladatele Ch. W. Glucka, který vytvořil pro Paříž operní díla, byly stavěny opery N. Picciniho. Výrazem cítění lidových vrstev se stala komická opera (opéra comique). V 2. polovině 18. století se však u skladatelů F.-A. Philidora, P. A. MonsignyhoA. E. M. Grétryho objevily i vážné náměty. Francouzská revoluce konce 18. století přinesla převrat i v hudebním dění. Revoluční nadšení našlo výraz v lidových šansonech a ódách, hymnech i operách F. J. Gosseca, É. N. Méhula, A. E. M. Grétryho, L. Cherubiniho aj. V této době byla založena i pařížská konzervatoř (v roce 1795). Na začátku 19. století stálo v opředí zvláštní operní dílo G. Sontiniho. V první třetině 19. století byla významná skladatelská a pedagogická činnost A. Rejchy v Paříži. Typickým fenoménem 20. – 30. let 19. století se stala velká opera zdůrazňující dramatickou podívanou a kladoucí nebývalé nároky na provozovací aparát (D. F. E. Auber, G. Rossini, J. F. Halévy, G. Meyerbeer). V prostředí pařížských aristokratických salónů 30. let 19. století zrálo umění F. LisztaF. Chopina. Na poli hudby orchestrální otevřel nové cesty zvláště H. Berlioz. V tradici lidového revolučního šansonu pokračoval P. J. de Béranger. V 2. polovině 19. století se přízni publika těšila zejména opereta (J.Offenbach, F. Hervé, Ch. Lecocq). Operní autoři byli zčásti ovlivněni literárními směry (G. Bizet, G. Charpentier). Formám orchestrálním, oratorním, komorním a jiným se věnovali v 2. polovině 19. a na začátku 20. století C. Franck, C. Saint-Saëns, G. Fauré a další. Tvůrcem hudebního impresionismu byl C. Debussy. Na jeho podněty navázali zejména M. RavelA. Roussel. V letech kolem světové války a po ní se Paříž stala hlavním . centrem hudební avantgardy. Díla I. F. Stravinského, komponovaná pro Ruský balet (zvláště Svěcení jara), znamenala radikální zlom v dosavadní hudební tradici. E. Satie podnítil vystoupení pařížské Šestky. Z jejích členů později prosluli zvláště A. Honegger, D. Milhaud (*1968).


 

Odkazující hesla: ars nova, francouzské divadlo, italská hudba, německá hudba
Vytvořeno: 14.3.2000
Aktualizováno: 18.8.2006
Autor:





Texty encyklopedick蠨esel mohou obsahovat slova nebo slovn�pojen� kterᠭohou
b௣hrann頺n᭫ami nebo registrovan頯chrann頺n᭫ami p㬵� vlastn�.

© 1999 - 2017, OPTIMUS s.r.o.


fotballdrakterbasketball trikotsbasketbal kleding kopengoedkope voetbalshirts kopenmaglie calcio a poco prezzomaillot de basket nba pas chervetement cyclisme pas cher