nastavit jako výchozí stránku
   
   kultura

Páral
 Vladimír, *10.8.1932 (Praha), český spisovatel. Dětství prožil v Brně, v Pardubicích...

Phoenix
 [Fínyks], Joaquin, *28.10.1974 (San Juan, Portoriko), vlastním jménem Joaquin Raphael Phoenix...

Jones
 Norah, *30.3.1979 (Brooklyn, New York), vlastním jménem Geethali Norah Jones Shankar, americká...

Wohnout
 Česká pražská hudební skupina tvořená bratry Janem a Matějem Homolovými (oba kytara a zpěv...

Hlavatý
 Vladimír, *29.10.1905 (Praha) – †27.10.1992 (Praha), český herec, syn herce Františka...


filozofie dějin
Část filozofie, zaměřená na interpretaci historického procesu a historických poznání. Pojetí, obsah a problémy filozofie dějin se v průběhu historického vývoje podstatně měnily. První dějinně filozofické koncepce lze nalézt již v podobě mytologických reflexí o rozkladu prvobytně pospolné organizace a jejím vystřídání společností třídní (například mýty o "zlatém věku"). Antická historiografie přináší soubory představ o minulosti a budoucnosti lidstva, avšak tyto názory ještě nevytvářejí systém. Středověká křesťanská filozofie dějin (Augustin) spatřovala hlavní hybnou sílu historie v mimohistorickém činiteli, v boží prozřetelnosti: lidé tu vystupují jako herci dramatu, jehož autorem je bůh. Vlastní světská filozofie dějin se formovala v dlouhém zápase se středověkým pojetím, počínaje renesancí; přispěli k ní zejména J. Bodin, angličtí materialisté 17. století (F. Bacon, T. Hobbes) a především G. Vico svou teorií dějinných cyklů. Termín filozofie dějin zavedl F. M. Voltaire pro světově historický pohled na lidskou kulturu. J. G. Herder prvý chápal filozofii dějin jako zvláštní disciplínu zkoumající obecné problémy dějin; má odpovídat na otázku, zda existují nějaké pevné zákonitosti vývoje lidské společnosti, a jestliže ano, které to jsou.
V 18. a 1.pol. 19. století se stala filozofie dějin hlavní všeobecnou teorií historického vývoje v souladu se zaměřením tehdejšího pokrokového buržoazního myšlení. Filozofové usilovali dobrat se cíle a smyslu historických procesu. Avšak ať nazývali sílu, která nakonec hýbe dějinami, jednou prozřetelností, jindy rozumem a jindy ji viděli v určitém přírodním činiteli, ve všech případech zůstávala tato hybná síla mimo dějiny; v historii se pouze projevovala, avšak netvořila. Nicméně toto období bylo dobou rozkvětu pokrokové filozofie dějin: byla vypracována teorie společenského pokroku (J. A. Condorcet), objevována jednota světově historického procesu současně s mnohotvárností jeho forem, byly učiněny pokusy zformulovat principy historické zákonitosti, stanovit poměr mezi dějinnou nutností a svobodou, mezi zákonitostí a nahodilostí. Svérázným vrcholem tohoto úsilí se stala dějinná filozofie Hegelova, velkolepý, avšak idealisticky omezený pokus vylíčit dějiny jako jednotný zákonitý proces, v němž každá epocha při své neopakovatelné svéráznosti se ukazuje jako nutný článek v celkovém vývoji lidstva; protože však historie nebyla Hegelovi ničím jiným než nekonečným projevem a seberozvinutím absolutního rozumu, vyznačovala se jeho filozofie dějin abstraktností a vykonstruovaností. Od poloviny 19. století nastal prudký odvrat od tradiční metafyziky, vznikaly nové samostatné vědní obory a pozitivističtí teoretikové měli za to, že nastal definitivní konec jakékoliv filozofie dějin, neboť bude zcela vytlačena rozvíjející se sociologií. Problém smyslu dějin zůstával v centru pozornosti v křesťanské filozofie dějin a zvláště v existencialismu. Ožily teorie historických cyklů v dílech Spenglerových, SorokinovýchToynbeeových. Duch obnovené filozofie dějin se podstatně liší od filozofie dějin klasického období: v globálních otázkách zcela převládá iracionalismus a hluboký pesimismus spojený s ostrými útoky proti marxismu. Tzv. kritická filozofie dějin je zaměřena jednak gnozeologicky jako teorie a kritika historického poznání v širokém slova smyslu (W. Dilthey), jednak axiologicky jako novokantovská filozofie dějin a filozofie hodnot (W. Windelband, H. Rickert). Obě vyzdvihují idealistickou specifičnost historie a vyhrocují její protiklad vůči přírodě a přírodním vědám, ale též vůči "naturalizujícím" společenským vědám (sociologie ). Vedoucím směrem se tu stává fenomenologie. Z pozitivistické tradice vychází analytický směr ve filozofii dějin, soustřeďující se na logicko-metodologické problémy historického poznání. Prohlašuje, že nechce předepisovat historickým vědám jejich metody, ale jen popisovat a analyzovat užívané procedury a vyjasnit specifičnost logicko-historického přístupu (E. Nagel, K. Hempel). Též u historiků zesiluje zájem o filozofie dějin, jak to dosvědčuje mj. založení mezinárodního časopisu History and Theory (Historie a teorie) roku 1960 v USA.
Vědeckou filozofie dějin představuje historie materialismu. Odmítá jakékoli mimohistorické síly v dějinách. Lidé sami tvoří své dějiny, vystupují jako herci i autoři světově historického dramatu, avšak mohou "dělat dějiny" jen na základě objektivně existujících podmínek. Výsledky činnosti minulých generací se objektivizují ve výrobních silách a výrobních vztazích, které vystupují před novou generací jako něco daného. V tomto smyslu je vývoj společnosti zákonitým přírodně historickým procesem, nikoliv však automaticky a osudovým děním, neboť uzrávání potřeb dalšího vývoje materialistického života společnosti se odráží v zájmech společenských tříd a realizuje se v antagonistické společnosti především třídním bojem. Materialistické pojetí dějin důsledně překonává spekulativní filozofii dějin minulosti, ale též empirickou sociologii. Problémy filozofie dějin se rozpracovávají v rámci historie matematiky, ale též jako součást metodologicko-logických výzkumů a rovněž v rámci samotné historie vědy.
Nerovnoměrnost hospodářského a kulturního vývoje nutily vyrovnávat se s evropským a světovým vývojem, řešit problém kulturní orientace (Západ či Východ), tázat se po smyslu národní a státní existence, řešit poměr mezi národním a internacionálním, zvláštním a obecně lidským. Nejvýznamnější pokus o všeobecnou filozofii dějin jako reflexi tehdejší revoluční epochy podal A. Smetana, usilující o překonání a syntézu hegelovského idealismu a herbartovského realismu. Základní význam pro filozofii národních dějin má monumentální dílo F. Palackého, podložené celkovou dialektickou koncepcí dějinného vývoje, v němž se jednotlivé národy a epochy hodnotí podle toho, jak přispívají k uskutečňování obecného zákona světového pohybu, určujícího i smysl dějin. Z hlediska buržoazního reformismu, ovlivněného protestantismem, se pokusil tuto koncepci, spojující husitství a národní obrození, reinterpretovat T. G. Masaryk. Z hlediska monistické koncepce dějin řešil spory o smysl českých dějin Z. Nejedlý.
V dějinách slovenského filozofického myšlení se filozofií dějin nejvíce zabýval L'. Štúr, který ve 40. letech 19. století formuloval vlastní dějinně filozofickou koncepci, spojující vliv HegelovyHerderovy filozofie dějin s Kollárovou ideou slovanské vzájemnosti a přisuzující slovanským národům úlohu budoucího hlavního dějinotvorného činitele.


 
Vytvořeno: 14.3.2000
Aktualizováno: 22.8.2006
Autor:





Texty encyklopedických hesel mohou obsahovat slova nebo slovní spojení, která mohou
být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.

© 1999 - 2017, OPTIMUS s.r.o.