nastavit jako výchozí stránku
   
   kultura

Dvorská
 Milena, *7.9.1938 (Prostějov, Československo) – †22.12.2009 (Praha, Česká republika), česká...

Maxa
 Martin, *15.3.1961 (Most), vlastním jménem Ivan Varga, český hudebník, zpěvák a malíř...

Mandlová
 Adina, *28.1.1910 (Mladá Boleslav, Rakousko-Uhersko) – †16.6.1991 (Příbram, Československo...

Ki-duk
 Kim, *1.1.1960 (sever provincie Kyonsang, Jižní Korea), jihokorejský filmový režisér a ...

Mastroianni
 [Mastrojany], Marcello, *28.9.1924 (Fondana Liri, Frosinone, Itálie) – †19.12.1996 (Paříž...


filozofie
[Řecky láska k moudrosti], forma společenského vědomí, orientovaná na rozdíl od mytologie a náboženství na teoretické (racionální) vysvětlení světa jako celku a místa člověka v něm, na vztahy mezi bytím a myšlením, hmotou a vědomím, učení o nejobecnějších principech bytí a poznání, ve své nejvyšší historické formě věda o nejobecnějších zákonech struktury a vývoje přírody, lidské společnosti a myšlení.
Úkolem filozofie je vypracovávat zobecněnou soustavu názorů na svět, místo a poslání člověka ve světě, zkoumat jeho poznávací, hodnotové, sociálněpolitické, morální a estetické vztahy ke skutečnosti. Předmět a struktura filozofie se historicky měnily v závislosti na vývoji společnosti, všech stránek jejího duchovního života, ale zvláště v závislosti na vývoji vědy i na pokrocích samého filozofického poznání.
Filozofie se zrodila na úsvitě starých civilizací v Indii, Číně a Egyptě, avšak do svých klasických forem dozrála až v antickém Řecku. Slovo "filozofie" se objevuje nejprve u Pythagora a jako název zvláštní vědy u Platóna. Počátky vývoje filozofie spadají vjedno s počátečním vývojem vědeckého poznání.
Hlavním předmětem filozofického poznání byla příroda. Cílem prvních antických filozofů bylo nalezení společného zdroje a základu mnohotvárných jevů ve světě. S růstem speciálních poznatků a vývinem metod bádání počal proces diferenciace vědění. Z nerozlišeného celku filozofie se počaly vydělovat okruhy matematických, astronomických, lékařských, jazykovědných a dalších poznatků. Jak se filozofické poznání prohlubovalo, formulovaly se i jednotlivé disciplíny filozofie, jako učení o bytí (ontologie), učení o poznání (gnozeologie), učení o formách správného myšlení (logika) a dále etika, estetika a filozofie dějin. Rozvinul se staletí trvající proces vzájemného působení, součinnosti a boje mezi filozofií ("královnou věd") a speciálními vědami. Ty se omezovaly převážně na empirický výzkum, popis a klasifikaci, přenechávajíce obecně teoretické otázky filozofii. Filozofie se opět pokoušela řešit i problémy konkrétních věd bez dostatečného empirického materiálu, což vedlo k abstraktně spekulativnímu rázu filozofických úvah.
V 17. až 18. století se v encyklopedických filozofických soustavách stavěla proti vědám přírodním filozofie přírody, proti historickým vědám filozofie dějin, proti vědám právním a státním filozofie práva a státu. Nároky této filozofie podat zvláštní mimoempirické vědění o světě byly zkorigovány rychlým rozvojem novověkých speciálních věd. Žádná ze speciálních věd nemůže poskytnout analýzu výsledků všech oborů a vytvářet z nich syntézu v podobě univerzálních zákonů bytí a poznání. Metodou filozofie je teoretické myšlení, jež se opírá o širokou základnu všelidské zkušenosti, o výsledky všech věd a vymoženosti kultury v celku. Východiskem každého filozofického učení (bez ohledu na to zda si to myslitel uvědomuje) je problém vztahu myšlení a bytí, duchovního a materiálního, subjektivního a objektivního. Každá filozofie se konec konců ukazuje jako více či méně rozvinutá a více či méně důsledná odpověď na tuto základní filozofickou otázku. Podle toho, který z obou principů se považuje za prvotní, původní a tvůrčí vůči druhému, dělí se a polarizují filozofické učení na materialistická a idealistická. Boj těchto dvou základních směrů tvoří centrální osu celých dějin filozofie od antiky až po dnešek. Otázka vztahu hmoty a vědomí předpokládá též vyjasnění charakteru vzájemných vztahů mezi objektem a subjektem poznání.
Historicky nejvýznamnějšími dějišti vývoje filozofického myšlení byly Indie, Čína a především Evropa. Prvá filozofická učení vznikla asi před 2500 lety v Indii (védy a jejich ideový protějšek lókájata, džinismus raná sánkhja, buddhismus), v Číně (konfucianismus, moismus, legismus, taoismus) a ve starém Řecku. Starořecká filozofie počíná živelně materialistickými a naivně dialektickými učeními iónské přírodní filozofie. Historicky prvou formou dialektiky byla antická dialektika, představovaná především Hérakleitem. Atomistickou variantu materialismu vytvořil Démokritos, v jehož učení pokračovali EpikúrosLucretius. Idealistická učení se formovala proti materialismu nejprve u eleatů a pythagorejců, později u Sokrata. Zakladatelem objektivního idealismu se stal Platón, představitel idealistické dialektiky pojmů. Antická filozofie vrcholí Aristotelem. Na Aristotela navazující východní peripatetismus se stal vedoucím směrem středověké arabské filozofie. Světovým názorem feudalismu se stalo křesťanství, na základě patristiky se ustavila scholastická filozofie, zdůvodňující náboženská dogmata.
Boj materialismu s idealismem nabyl v 11. až 14. století podoby sporu mezi realismem a nominalismem. Rozvoj výroby a zostření třídního boje směřovaly k nahrazení feudalismu kapitalismem a k osvobození vědy včetně filozofie z područí náboženství. Byli to myslitelé epochy renesance, kteří zasadili středověkému světovému názoru prvé vážné údery. Novověká filozofie navázala na renesanční myšlení a obracejíc se k reálnému světu vypracovala proti scholastické metodě novou metodu poznání. Obnovují se a rozvíjejí principy materialistické filozofie i prvky dialektiky, vcelku však materialismus tohoto období zůstal metafyzickým.
Zakladatelem novověkého materialismu byl F.Bacon. T.Hobbes vytvořil první systém mechanického materialismu. Otec novověkého racionalismu R.Descartes vypracoval obecnou metodu vědy. Varianty subjektivního idealismu představují G.BerkeleyD.Hume, objektivního idealismu G.W.Leibniz, formulující zároveň některé dialektické ideje.
Za zostření krize feudalismu v 2. polovině 18. století ve Francii sehrála v přípravě buržoazní revoluce významnou roli materialistická filozofie J. O. La Mettrie, P. H. Holbacha, C. A. Helvetia a D. Diderota. V rozvoji dialektiky znamená nejdůležitější přínos převážně noeticky orientovaná německá klasická filozofie (I. Kant, J. G. Fichte, F. W. Schelling, G. W. F. Hegel ), vrcholící Hegelem a jeho dialektikou rozporů a vývoje, systematicky budovanou na objektivně idealistických předpokladech. Proti náboženství a idealismu založil L. Feuerbach svůj materialismus na antropologickém principu. Kolem poloviny 19. století dochází k rozkladu klasické buržoazní filozofie, zejména německé, jako reakce na její idealismus vystupuje do popředí vulgární materialismus, prohlubující metafyzické a mechanické nedostatky dřívějšího materialismu a ztotožňující vědomí s hmotou. Antifilozofické tendence sdílí s pozitivismem, který se vyvinul v l. polovině 19. století (A. Comte, J. S. Mill, H. Spencer) a prošel řadou etap. Tento subjektivně idealistický směr rozhodně odmítá světonázorový charakter filozofie. Ještě v období německé klasiky se objevují spodní iracionalistické a pesimistické proudy; tak vedle S. Kierkegaarda, předchůdce existencialismu, představuje A. Schopenhauer voluntarismus a pesimismus, který dále rozpracovává E. Hartmann. V 70. a 80. letech 19. století pod heslem "Zpět ke Kantovi" vzniká novokantovství (W. Windelband, H. Rickert, P. Natorp, E. Cassirer ), šířící se koncem 19. a začátkem 20. století a akcentující subjektivně idealistické tendence Kantovy filozofie; koncepcemi etického socialismu dodávalo argumenty i reformismu v dělnickém hnutí. – Ideologie pozdního kapitalismu, tj. imperialismu, se formuje od konce 19. století; v jejích filozofických základech se uplatňuje významně intuitivismus (H. Bergson, N. Losskij ), stavějící proti racionálnímu pochopení světa postihování "života" pomocí intuice. Spekulativní fílozie oživuje v novohegelovství (F. Bradley, J. Royce, B. Croce, F. Kroner ), interpretujícím Hegelovu dialektiku v iracionalistickém duchu. Hlavně proti teorii odrazu je zaměřena machistická (empiriokriticistická) varianta pozitivismu, usilující o "očištění zkušenosti" v subjektivistickém duchu a redukci poznání na biologickou adaptaci. Vlivnou filozofií od začátku 20. století se stal pragmatismus (Ch. Peirce, W. James, J. Dewey ), určující pravdu jako užitečnost pro subjektivní zájmy jednotlivce. Na přelomu 19. a 20. století vzniká tzv. filozofie života, vycházející z iraciona listických a voluntaristických pozic; – subjektivizuje a psychologizuje důležitou kategorii života (F. Nietzsche, W. Dilthey, G. Simmel ). Touto filozofií byly též ovlivněny krajně iracionalistické a pesimistické dějinně filozofické koncepce Spenglerovy. Značný vliv na idealistickou filozofii 20. století získala fenomenologie (E. Husserl ), jež se po počátečním úsilí o přeměnu filozofie v "přísnou vědu" vyvíjela ke koncepci "životního světa", ústící do blízkostí filozofického života (pozdní Husserl, M. Scheler ). Začátkem 20. století vzniká personalismus, přiřazující se po pozitivismu a filozofii života k filozofiím "střední linie", které bezúspěšně hledají cesty mezi materialismem a idealismem (J. E. Moore, R. Perry). Proti dialekticky materialistického pojetí vývoje je zaměřena též koncepce "emergentní evoluce" (S. Alexander, C. L. Morgan, Ch. D. Broad ), rozšířená zvláště mezi stoupenci neorealismu. Proti němu kritický realismus (G. Santayana, Ch. O. Strong, D. Drake ) zdůrazňuje zprostředkovanost procesu poznání, avšak jeho elementy chápe idealisticky jako logické podstaty. Radikální popřen možnosti filozofie jako teoretického poznání světonázorových problémů představu je novopozitivismus. Vědu staví proti filozofii a úkoly filozofie zužuje na logickou analýzu jazyka vědy. Jeho stoupenci sehráli důležitou úlohu ve vývoji soudobé formální logiky, sémiotiky a logiky. K variantám novopozitismu náleží též logický empirismus (R. Carnap, P. Frank, H. Reichenbach), logický pragmatismus (W. Quine, N. Goodman), lingvistická filozofie (pozdní L. Wittgenstein, G. Ryle). Soudobé formy novopozitivismu představuje tzv. analytická filozofie. Od 30. let měl určitý vliv personalismus (N. Berďajev, E. Mounier), který z nábožensko-idealistických pozic chápal osobnost jako nejvyšší duchovní hodnotu a ve světě spatřoval projev nejvyšší osobnosti, tj. boha. Daleko větší vliv si získal v 2. třetině 20. století existencialismus (M. Heidegger, K. Jaspers, J. P. Sartre, A. Camus, M. Buber ). Jako pozitivismus (ale z opačných pozic) neguje vědecký charakter filozofie, odmítá objektivitu vědy, chce být filozofií člověka, tj. existence, iracionálního duchovního počátku, který se realizuje v aktech absolutně svobodné volby. Krizové stavy a otřesy společnosti oživují filozofii náboženství, v jejímž rámci je nejvlivnější a nejorganizovanější novotomismus (J. Maritain, E. H. Gilson, J. Bochetiski), vedoucí filozofický směr soudobého katolicismu. Oživuje středověkou scholastiku Tomáše Akvinského, předpokládá harmonii víry a rozumu, usiluje o náboženský výklad nových vědeckých poznatků. – V průběhu 60.-80. let 20. století ztrácejí tyto směry na svém vlivu a o na významu nabývají zejména filozofická antropologie, hermeneutika, strukturalismus, směr frankfurtské školy a kritický racionalismus. Mění se okruh filozofické problematiky i používané výzkumné metody. Filozofická antropologie (H. Plessner, Arnold Gehlen, E. Rothacker, M. Landmann) si činí nároky na filozofické osvětlení nahromaděných poznatků o člověku, nemůže však vytvořit celostní obraz lidské bytosti. Stoupenci hermeneutiky (E. Bett, H. G. Gadamer) v ní spatřují nejen metodu humanitních věd, ale též způsob interpretace kulturně historické situace a bytí vůbec. V jazyce vidí jeden ze základních filozofických problémů, jsou skeptičtí k objektivnímu obsahu vědy, avšak mají neomezenou důvěru k nepřímým projevům vědomí, ztělesněným v jazyce. Strukturalismus jako filozofie absolutizuje strukturální metody a výzkum jazykových struktur. Frankfurtská škola (M. Horkheimer, T. W. Adorno, H. Marcuse, J. Habermas ) připisuje filozofii jako základní funkci totální kritiku veškerého poznání, společenských institucí i celé kultury a popírá samu možnost systematické filozofie. Kritický racionalismus (K. Popper, I. Lakatos, P. Feuerabend) buduje své koncepce podobně jako pozitivismus na materiálu z vývoje současné vědy. Popírá existenci filozofické metody zkoumání a zříká se budování světového názoru. Filozofie se ve všech obdobích opírala o základnu soudobého vědění a sama vytvářela četné vedoucí ideje mnoha odvětví speciálních věd. Takové fundamentální teze soudobé vědy jako koncepce atomismu, idea reflexu, teze o zachování množství pohybu, princip determinismu, idea evoluce a mnoho dalších, byly nejprve formulovány ve filozofii.


 

Odkazující hesla: cogito, ergo sum, chaos, idealismus, Janda, karteziánství, řecká literatura antická, věda
Vytvořeno: 14.3.2000
Aktualizováno: 26.7.2006
Autor:





Texty encyklopedických hesel mohou obsahovat slova nebo slovní spojení, která mohou
být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.

© 1999 - 2017, OPTIMUS s.r.o.