nastavit jako výchozí stránku
   
   kultura

Menšík
 Vladimír, *9.10.1929 (Ivančice u Brna, Československo) – †29.5.1988 (Brno, Československo...

Brontosauři
 Česká hudební folková skupina působící v letech 1972–1992. Založena členy trampské posázavské...

Schnabel
 Julian, *26.10.1951 (Brooklyn, New York, USA), americký výtvarník, hudebník a filmový režisér...

Support Lesbiens
 [Saport], česká hudební skupina vzniklá roku 1992. Jejími členy jsou Kryštof Michal (zpěv), Hynek...

Čepelka
 Miloň, *23.9.1936 (Pohoří), český herec, spisovatel, scenárista, textař, básník a překladatel...


Praha fotografie (6)ilustracevideazvukymapyodkazy (1)
Hlavní město České republiky. Katastrální výměra 49641 ha, 1200455 obyvatel (z toho 514481 v produktivním věku), průměrný věk 40,3 let.
Městské části: Praha – Běchovice, Praha – Benice, Praha – Březiněves, Praha – Čakovice, Praha – Ďáblice, Praha – Dolní Chabry, Praha – Dolní Měcholupy, Praha – Dolní Počernice, Praha – Dubeč, Praha – Klánovice, Praha – Koloděje, Praha – Kolovraty, Praha – Královice, Praha – Křeslice, Praha – Kunratice, Praha – Libuš, Praha – Lipence, Praha – Lochkov, Praha – Lysolaje, Praha – Nebušice, Praha – Nedvězí, Praha – Petrovice, Praha – Přední Kopanina, Praha – Řeporyje, Praha – Satalice, Praha – Slivenec, Praha – Suchdol, Praha – Šeberov, Praha – Štěrboholy, Praha – Troja, Praha – Újezd, Praha – Velká Chuchle, Praha – Vinoř, Praha – Zbraslav, Praha – Zličín, Praha 1, Praha 10, Praha 11, Praha 12, Praha 13, Praha 14, Praha 15, Praha 16, Praha 17, Praha 18, Praha 19, Praha 2, Praha 20, Praha 21, Praha 22, Praha 3, Praha 4, Praha 5, Praha 6, Praha 7, Praha 8, Praha 9.
Osídlení Prahy je doloženo již od starší doby kamenné (Šárka, Dejvice), slovanské osídlení od 6. století (nádoby pražského typu). Podle výsledků archeologického a historického bádání byl v poslední třetině 9. století založen Pražský hrad, jehož vznik úzce souvisí s počátky českého přemyslovského státu. K ranému vývoji Pražského hradu přísluší několik pohřebišť, na nichž se výrazně projevují vlivy velkomoravské kulturní tradice (zahrada Belvedéru, okolí Jízdárny Pražského hradu, Lumbeho zahrada, Malovanka, okolí Strahova).
Roku 973 bylo v Praze založeno biskupství a Jiřský klášter, od 2. poloviny 10. století je doloženo hradiště vyšehradské, roku 993 byl založen břevnovský klášter, roku 1072 vyšehradská kapitula. Při katedrále svatého Víta vznikla kolem roku 1000 latinská škola. V pražských církevních institucích byly vedeny již od 10. století zápisy o nejvýznamnějších událostech (na ně navazovali ve svých historických dílech KosmasKanovník vyšehradský).
V Pražské kotlině se postupně rozrůstala rozsáhlá sídelní aglomerace, z níž se později vyvinulo město. Počátky pražského podhradí jsou archeologicky kladeny na území dnešní Malé Strany do 10. století. Od 11. století jsou v Praze doloženy osady zahraničních obchodníků (německá kupecká osada u svatého Petra na Poříčí, románských kupců u svatého Linharta, židovská osada), které byly pod ochranou knížete. Asi do 12. století spadají počátky Týna (Ungelt), jemuž připadla důležitá úloha při organizaci pražského tranzitního obchodu a jeho ovládání panovníkem. V 2. polovině 12. století byly oba pražské břehy Vltavy spojeny Juditiným mostem (jeden z nejstarších kamenných mostů ve střední Evropě). Rozkvět aglomerace mezi Pražským hradem a Vyšehradem dokládá množství částečně dochovaných románských domů a téměř čtyř desítek kostelů. V oblasti Prahy byly zastoupeny šlechtické dvory a nové významné církevní instituce (kolem roku 1140 byl založen Strahovský klášter, před rokem 1169 komenda johanitů u Panny Marie pod řetězem). Ve 12. století doložena synagoga (dnešní Staronová synagoga byla vystavěna kolem poloviny 13. století).
K rozhodující změně ve vývoji středověké Prahy došlo ve 13. století, kdy vzniklo institucionalizované město. Asi ve 30. letech 13. století v souvislosti s výstavbou Havelského Města došlo i k opevnění Starého Města, které se v průběhu 13. století z různorodých složek zformovalo jako jednotný celek řídící se norimberským městským právem. Ze 13. století pochází areál Anežského kláštera, který byl dočasným pohřebištěm Přemyslovců, z dalších raně gotických fundací byly nejdůležitější dominikánský klášter u sv. Klimenta a klášter křižovníků "u paty mostu". Roku 1257 založil Přemysl II. Otakar Malou Stranu jako město (řídilo se magdeburským právem, původně bylo nazýváno Nové Město pod hradem pražským, později Menší Město pražské) a vytvořil tak mohutný opevněný komplex (Pražský hrad – Malá Strana – Staré Město).
Praha patřila k několika evropským městům, která hrála ve středověku výjimečnou úlohu stabilního ideového a politického centra státu. V pražském patriciátu na přelomu 13. a 14. století měly přední postavení rody německého původu. Nejbohatší z nich se počešťovaly (zejména ve 14. století) a pronikaly mezi českou šlechtu (Olbramovici). Roku 1338 získalo Staré Město jako první v Čechách radnici. V 1. čtvrtině 14. století byly založeny Hradčany jako město pražských purkrabí (od roku 1592 královské město).
Výstavba středověké Prahy jako ojediněle koncepčně řešeného centra státu, kultury a ekonomiky byla dovršena za vlády a z přímé iniciativy Karla IV. Pražská aglomerace jako celek i její jednotlivé stavby a areály měly reprezentovat spojení české a římskoněmecké koruny a měly Praze zajistit vedoucí postavení ve střední Evropě. Praha se měla stát "druhým" (slovanským) Římem, "zlatým městem", symbolem triumfu. To bylo vyjádřeno v ideovém programu výzdoby staveb korunovační cesty českých králů (Vyšehrad, Staroměstská mostecká věž, Karlův most, katedrála sv. Víta se Zlatou bránou a svatováclavskou kaplí). Vynikající pražské stavby a plastiky tohoto období jsou spjaty s činností parléřovské stavební hutě, která ovlivňovala umělecký vývoj celé střední Evropy.
V Praze byla roku 1348 založena univerzita (nejstarší ve střední Evropě), kde získávali vzdělání i studenti z Německa, Polska, Skandinávie a Uher (zejména z území Slovenska). Roku 1348 bylo založeno Nové Město pražské, které zahrnovalo tradičně osídlené území mezi Vyšehradem, Poříčím a Starým Městem. Nové Město bylo budováno podle velkorysých urbanistických zásad, bylo městem zahrad (klášterů a měšťanů), sídlem kulturně významných církevních institucí (roku 1347 byl založen klášter Na Slovanech se slovanskou bohoslužbou, karmelitánský klášter s kostelem Panny Marie Sněžné, 1350 klášter Na Karlově zasvěcený patronu římskoněmecké říše Karlu I. Velikému), řemeslnických středisek, jeho centry byla tři náměstí různých půdorysů (Dobytčí trh – dnešní Karlovo náměstí, tehdy největší náměstí v Evropě, Koňský trh – od roku 1848 Václavské náměstí, Senný trh). Staré a Nové Město měly tvořit jeden celek (k prvnímu spojení došlo v letech 1367 až 1377).
Ve 14. století dosáhlo evropské úrovně pražské umělecké řemeslo. Významný byl rozvoj vinařství (okolí Prahy). Praha byla centrem uměleckého života i za Václava IV., který často sídlil uprostřed města v Královském dvoře (na místě dnešního Obecního domu, královské sídlo do roku 1483). V 2. polovině 14. století měla Praha podle odhadu 40 až 50 tisíc obyvatel. Koncem 14. a začátkem 15. století se v Praze nejvýrazněji vyhrotily tehdejší rozpory feudální společnosti (kritika církve, sociální a národnostní konflikty ve městech). Kazatelé reformního hnutí přikládali Praze velký význam a vyzývali k její přeměně z "hříšného Babylónu" v "nebeský Jeruzalém". Od 60. let 14. století do začátku 15. století v Praze kázali K. Waldhauser, J. Milíč z Kroměříže, Mikuláš z Drážďan. V roce 1391 byla založena pro české kázání Betlémská kaple, kde působil v letech 1402–1414 J. Hus. Rozhodující význam při formování ideologie revolučního hnutí měla pražská univerzita, kde od roku 1403 probíhal ostrý boj o viklefismus mezi jeho stoupenci (univerzitní český národ) a odpůrci (většinou němečtí mistři, kteří reprezentovali další tři univerzitní národy). V roce 1409 byla Dekretem kutnohorským zajištěna českému národu převaha na univerzitě (tři hlasy proti jednomu hlasu ostatních národů). České reformní hnutí, požadující odstranění společenských zlořádů (zejména návrat k původní chudé církvi), získalo v důsledku tehdejší společenské krize široký ohlas v Praze a v českých zemích. Zasahoval proti němu arcibiskup, později papež a král Václav IV. V letech 1409, 1412 a 1414 došlo v Praze k prvním revolučním projevům, které byly namířeny proti církevní hierarchii. Jejich nositeli byli zprvu studenti a řemeslníci. Od roku 1414 byl symbolem revolučního hnutí kalich (přijímání pod obojí). V roce 1415 se v Praze konal sjezd kališnické české a moravské šlechty, který protestoval proti upálení J. Husa v Kostnici. V listopadu roku 1415 došlo k útoku pražského lidu na kláštery a kostely, do kterých byli pak dosazováni kališničtí kněží. Roku 1416 se proti upálení J. Husa a Jeronýma Pražského postavila univerzita. Dne 30.7.1419 stanul v čele lidového povstání, které vedlo k ovládnutí novoměstské radnice revolučními silami, husitský kněz J. Želivský. To byl začátek husitské revoluce. Po smrti Václava IV. (16.8.1419) zvítězili stoupenci kalicha za hegemonie chudiny ve všech třech pražských městech. Od září 1419 zasedali představitelé Prahy spolu se šlechtou na zemském sněmu. Pražské obce si zároveň podřídily rychtáře a tím získaly nezávislé postavení. Od roku 1419 se vedl až do poloviny 15. století zápas o Prahu jako hlavní město českého státu. Oporou Zikmunda Lucemburského, který byl nástupcem Václava IV., byl Pražský hrad a Vyšehrad. V květnu roku 1420 se v Praze soustředili na obranu pražských měst i husité z Tábora a severozápadních Čech. V době ohrožení Prahy vojsky 1. křížové výpravy, vedené Zikmundem Lucemburským, vznikla revoluční píseň Povstaň, povstaň, veliké město pražské. V Praze byl formulován společný program husitů, Čtyři pražské artikuly. 1. křížová výprava byla poražena na Vítkově dne 14.7.1420. Hlavní porážku utrpěl Zikmund 1.11.1420 v bitvě u Vyšehradu. Vyšehrad byl ovládnut a rozbořen. 7.6.1421 pak kapituloval Pražský hrad. V letech 1421–1424 byly opět spojeny Staré a Nové Město. Na jaře 1421 vytvořila Praha vojenský politický blok zvaný Pražané. Tvořilo jej 21 měst (pražská obec v nich dosazovala městské rady a byla pro ně od volací instancí), k jeho spojencům patřiia i řada šlechticů. Poprava J. Želivského na nádvoří Staroměstské radnice v březnu 1422 otevřela v Praze cestu k moci konzervativnějším husitským složkám, které usilovaly o kompromisní ukončení husitské revoluce. V boji s J. Žižkou však byla Praha poražena (bitva u Malešova 7.6.1424) a ztratila část svých spojenců. Přesto byli pražané významnou politickou a ideologickou silou. Staroměstská kancelář byla diplomatickým mluvčím husitských Čech, Pražané byli zastoupeni v poselství na basilejském koncilu.
Po porážce táborsko-sirotčího radikálního revolučního křídla husitství v bitvě u Lipan roku 1434 se Praha stala nejvýznamnějším centrem českého utrakvismu a její náboženské výsady potvrdil roku 1435 Zikmund Lucemburský. V roce 1448 byla dobyta Jiřím z Poděbrad a stala se jeho sídlem (od roku 1458 král). S podporou Jiřího z Poděbrad se konstituovala do definitivní podoby utrakvistická církev vedená J. Rokycanou. V Praze působily až do začátku 17. století pro církevní správu v Čechách dvě konzistoře – tzv. Horní (u sv. Víta) pro katolíky a Dolní (u Týna) pro podobojí. K významným událostem po nástupu Jagellonců patřilo pražské povstání roku 1483 (někdy nazývané druhou pražskou defenestrací), třetí spojení Starého a Nového Města (v letech 1518–1528) a roku 1524 převrat J. Paška z Vratu. V 2. polovině 15. a začátkem 16. století docházelo k rozkvětu pozdně gotického umění. K nejvýznamnějším památkám patřila přestavba Staroměstské radnice, Prašné brány (M. Rejsek) a Pražského hradu (B. Ried-Rejt). Z té doby pochází i Vladislavský sál (tehdy největší ve střední Evropě, dnes místo voleb prezidenta republiky). V soustátí rakouských Habsburků vytvořeném v roce 1526 byla Praha největším a často i sídelním městem. Politická a ekonomická moc Prahy byla podlomena Ferdinandem I. Habsburským po neúspěšné stavovské vzpouře v roce 1547. Praha byla zbavena části privilegií a majetků, Staré Město přestalo být odvolací instancí pro česká města a městská samospráva byla podřízena královským hejtmanům a rychtářům. V období renesance vznikly v Praze nejdříve stavby pro panovníka (Letohrádek královny Anny – Belvedér Ferdinanda I. Habsburského) a postupně řada paláců české šlechty (Rožmberků, pánů z Hradce, Lobkoviců) a městských domů. V době manýrismu, zejména po přesídlení Rudolfa II. do Prahy v roce 1583, měla Praha značně kosmopolitní ráz. Dvůr soustředil umělce z celé Evropy (rudolfínská kapela, světoznámá rudolfínská sbírka), Praha patřila k významným vědeckým centrům (T. Brahe, J. Kepler, na univerzitě M. Bacháček z Nauměřic). Proslulá byla talmudská škola, kterou vedl Rabbi Löw. K zvláštním rysům tohoto období patřil rozkvět alchymieastrologie. Jako místo konání sněmů a sídla zemských institucí (zemský sněm) byla Praha střediskem stavovské opozice proti habsburskému absolutismu. V letech 1608–1611 si stavové vynutili na panovníkovi ústupky. V roce 1611 byl odražen vpád pasovských. Zostření politických a náboženských rozporů vedlo k českému stavovskému povstání, které začalo 23.5.1618 druhou (de facto třetí) pražskou defenestrací (shození místodržících Ferdinanda II. z oken České kanceláře na Pražském hradě).
Po porážce povstání v bitvě na Bílé hoře dne 8.11.1620 byla Praha vydrancována vojskem. 21.6.1621 byli na Staroměstském náměstí popraveni představitelé stavovského odboje, mezi nimi i pražští měšťané a členové univerzity. Konfiskace a soudní procesy s měštany vyvrcholily roku 1624. Současně s tím začala násilná rekatolizace (nekatoličtí měšťané museli prodat svůj majetek a do roku 1628 opustit Čechy). V důsledku toho došlo k poklesu politických a hospodářských pozic Prahy v dalším průběhu třicetileté války byla dále postižena v letech 1631–1632 saským vpádem a roku 1648 útokem švédských vojsk (vyloupení Pražského hradu a Malé Strany, další postup Švédů byl na Karlově mostě zastaven pražskými měštany a studenty). Po třicetileté válce došlo k postupné obnově zejména kulturního života Prahy. Byla realizována rozsáhlá barokní přestavba Prahy, která navázala na tradiční strukturu města z doby Karla IV. (například rozvíjení triumfální symboliky sochařskou výzdobou Karlova mostu) a reprezentovala Prahu jako hlavní a korunovační město českého státu i v podmínkách habsburského absolutismu a protireforrmace. V barokním období byla dotvářena výjimečná ideová a estetická hodnota historického jádra Prahy. K nejvýznamnějším stavbám, které často znamenalý velké urbanistické zásahy, patřil Valdštejnský palác, Klementinum, kostely sv. Mikuláše na Malé Straně a na Starém Městě, přestavba Strahovského kláštera, Černínský palác, Loreta. K představitelům pražského barokního stavitelství patřili D. Orsini, F. Caratti, G. Santini, C. Lurago, K. Dienzenhofer, K. I. Dienzenhofer, F. M. Kaňka, A. M. Lurago. Sochařství M. B. Braun, F. M. Brokoff, J. J. Bendl. Malířství K. Škréta, P. J. Brandl, J. Kupecký, V. V. Reiner. Hudby F. X. Brixi. Historiografie B. Balbín, T. Pešina z Čechorodu. Praha byla v té době nově opevněna (v roce1653 přestavba Vyšehradu na městskou citadelu).
Za válek o dědictví rakouské byla Praha v roce 1741 ovládnuta spojeným francouzsko-sasko-bavorským vojskem a české stavy dočasně uznaly za krále Karla VI. Alberta. V roce 1744 se Prahy zmocnil pruský král Fridrich II. Veliký. Za sedmileté války byla Praha hlavním cílem pruského válečného tažení, které mělo dosáhnout připojení severovýchodní části Čech k Prusku. Pruské vojsko zvítězilo 6.5.1757 u Štěrbohol a Prahu oblehlo. Při bombardování bylo zničeno na 880 domů. Po vítězství vojevůdce Marie Terezie L. J. M. Dauna v bitvě u Kolína dne 18.6.1757 museli Prusové z Čech ustoupit. Od 1. poloviny 18. století se v Praze začíná rozvíjet manufakturní výroba (hlavně textilní), k její prosperitě došlo až od 60. let 18. století. Tereziánskéjosefínské reformy odstranily mnohé feudální přehrady a ukončily údobí protireformace. Posílily však provinční postavení Prahy v rámci habsburské monarchie a cílevědomě podpořily proces germanizace (Praha byla sídlem německého úřadujícího gubernia, zemských úřadů a vojenského velitelství pro Čechy, zároveň bylo úplně germanizováno vysoké a střední školství). V roce 1784 byly spojeny Staré Město, Nové Město, Malá Strana a Hradčany v jeden celek, město Prahu. Spolu s tím byla koncentrována městská správa (císařsko královský magistrát), jejímž sídlem se stala Staroměstská radnice. Praha byla druhým největším městem v habsburské monarchii. Nástup osvícenské vědy v 60. letech 18. století si vynutit organizaci vědecké práce: v letech 1773–1774 byly v Praze položeny základy Soukromé učené společnosti (po reorganizaci v roce 1784 se stala veřejnou korporací, od roku 1790 nesla název Královská česká společnost nauk), v níž byli zastoupeni skoro všichni čeští osvícenští vědci (I. A. Born, F. J. Kinský, J. a K. Šternberkové, K. H. Seibt, Cornova, M. A. Voigt, G. Dobner, G. Prochaska). Osvícenská ideologie navodila učenecký zájem o národní jazyk a kulturu. Vystoupení osvícenských vzdělanců na obranu češtiny v 70. letech 18. století bylo korunováno úspěchem v roce 1793, kdy byly zahájeny přednášky na nově zřízené stolici české řeči a literatury na pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě (F. M. Pelcl). Konec 18. století je spojen s počátky novodobého českého divadla. V roce 1783 byla v Praze otevřena první stálá divadelní scéna – Nosticovo divadlo (od roku 1798 nazývána Stavovské divadlo). V roce 1785 uvedla první české představení, v roce 1787 světovou premiéru Mozartova Dona Giovanniho. Po opakovaných pokusech vytvořit v Praze divadlo jazykově české byla v roce 1786 zahájena divadelní činnost ve vlasteneckém divadle Bouda (VáclavKarel Ignác Thámové). Postupně se kolem českého divadla a publicistiky (významné vlastenecké středisko vzniklo v roce 1790 kolem České expedice V. M. Krameria) utvářela skupina lidových buditelů. Mimořádný význam Praha pro vzestup českého národního hnutí v 19. století vyrůstal z jejího centrálního postavení v hospodářském, kulturním a politickém vývoji Čech. Praha působila jako symbol historie a české státnosti.
Celkový vnější ráz Prahy, v 1. polovině 19. století stále ještě sevřené hradbami, si zachovával charakter středověkého města. Veřejné práce prvního čtvrtstoletí se omezovaly na zakládání kanalizace (od roku 1824) a zlepšování uliční dlažby. Oživení stavitelské činnosti v Praze ve 30. až 40. letech 19. století je spojeno s působením nejvyššího purkrabího hraběte K. Chotka. Z jeho iniciativy byly hlavně upraveny komunikace (například roku 1831 nově zpřístupněna Malá Strana z letenské pláně tzv. Chotkovou silnicí), v roce 1832 založeny Chotkovy sady, roku 1836 provedena sadová úprava vrcholku Petřina, v letech 1840–1841 byl vybudován řetězový most přes Vltavu a postavena řada společenských a charitativních budov. S rozvojem průmyslové revoluce a prosazováním podnikání dochází v Praze a jejím bezprostředním okolí k zakládání nových průmyslových podniků, zejména v oblasti později vytvořených pražských předměstí Karlína (1817) a Smíchova (1838). Průmyslová revoluce si také vynutila převratné změny v dopravě (v roce 1845 byl zahájen provoz na první železniční trati, tzv. Severní dráze, z Prahy do Olomouce). V roce 1844 byla Praha ohniskem dělnických bouří.
Dějiny Prahy 1. poloviny 19. století jsou charakterizovány vzrůstajícím českým národním sebevědomím. Na činnost představitelů předcházející obrozenecké generace ofenzívně navázala generace jungmannovská (J. Jungmann, F. Palacký, P. J. Šafařík, F. L. Čelakovský, J. E. Purkyně, J. S. Presl). V roce 1818 bylo založeno Vlastenecké (dnes Národní) muzeum, při němž bylo v roce 1831 zřízeno vydavatelství Matice česká. Rozvíjel se spolkový a společenský život, jehož reprezentačním vyvrcholením byly české bály a besedy ve 40. letech 19. století a roku 1846 založení Měšťanské besedy. Důležitou úlohu ve formování národního povědomí sehrál český tisk, vedle úředních Pražských novin (od roku 1846 spojeny s činností K. Havlíčka) české časopisy Jindy a nyní, Květy, Pražský posel (J. K. Tyl) a Česká včela. V revoluci v letech 1848–1849 se Praha stala střediskem politického hnutí emancipující se české společnosti (březnové shromáždění ve Svatováclavských lázních, Slovanský sjezd, červnové povstání 1848). V roce 1850 se konaly první obecní volby.
Vítězství kontrarevoluce a nastolení bachovského absolutismu vedlo ke zmrazení předbřeznové společenské aktivity a úpadku zájmu o činnost obecní samosprávy. Příliv českých obyvatel v průběhu 50. let 19. století postupně posiloval český ráz města. Po Bachově pádu a obnovení ústavních poměrů došlo v 60. letech 19. století k oživení společenského a politického života. Od obecních voleb v roce 1861 stálo v čele městské samosprávy české zastupitelstvo (v roce1883 pražští Němci zcela odmítli podílet se na městské samosprávě). V roce 1861 vyšlo v Praze první číslo Národních listů, které se na řadu let staly hlavní tiskovinou české politiky. V pražských obecných školách byla zavedena čeština. Charakteristickým projevem masového rozvoje českého národního hnutí se stala v této době zejména kulturní a spolková aktivita, v roce 1862 bylo otevřeno Prozatímní divadlo, v roce 1863 Průmyslové muzeum V. NáprstkaUmělecká beseda. V roce 1860 byl založen spolek Hlahol, v roce 1862 Sokol, Svatobor a český obchodnický spolek Merkur. Za prusko-rakouské války v roce 1866 bylo město přechodně obsazeno pruským vojskem. Dne 23.8.1866 byl v Praze uzavřen mír mezi Rakouskem a Pruskem. Koncem 60. let 19. století se stala Praha centrem okázalého demonstrování české národní svébytnosti. Největší celonárodní manifestace se uskutečnila v roce 1868 při slavnostním kladení základního kamene k Národnímu divadlu, jež bylo otevřeno (po požáru roku 1881) dne 18.11.1883.
Ve 2. polovině 19. století postupně vzrůstal význam města jako hospodářského střediska (rozvoj průmyslu, v roce 1868 byla založena Živnobanka, v roce 1871 peněžní burza) a jeho společenský a kulturní život se pozvolna vymaňoval z dosavadního provincialismu. Zbourání hradeb v 70. letech vytvořilo předpoklady pro těsnější spojení vlastní historií Prahy s předměstími, pro její územní a populační růst i pro zavedení městské veřejné dopravy (v roce 1871 omnibusy, 1875 koňská a roku 1896 elektrická tramvaj). V 80. až 90. letech byla vybudována nová kanalizační síť, v polovině 90. let zavedena elektřina. Jednání o připojení jednotlivých předměstí a předměstských obcí k Praze narazila však na odpor představitelů těchto obcí, obávajících se zvýšení daní a poplatků a jejich využití ve prospěch městského centra. Do první světové války tak byly k Praze připojeny pouze Vyšehrad (1883), Holešovice-Bubny (1884) a Libeň (1901), zatímco řada předměstí získala naopak statut samostatných měst (Královské Vinohrady, Žižkov, Smíchov, Karlín). V poslední třetině 19. století a na začátku 20. století vyrostla v Praze řada reprezentativních staveb, nejprve hlavně v novorenesančním slohu (budova Národního divadla, Rudolfina, Národního muzea, Měské spořitelny – architekti J. Zítek, J. Schulz), od přelomu století ve slohu secesním (Obecní dům, Hlavní nádraží – architekti A. Balšánek, J. Fanta). V 90. letech byla zahájena asanace části historického jádra Prahy (Josefov, část Starého Města, Podskalí), jež měla odstranit neudržitelné hygienické podmínky příslušných částí města a vytvořit předpoklady pro modernizaci centra Prahy. Asanace byla sice (zejména v některých čtvrtích) nevyhnutelná, avšak v důsledku neodborného řízení a pod vlivem podnikatelských zájmů nerespektovala historickou hodnotu mnoha památek, které byly zničeny. Zároveň zanikla většina pražských zahrad a vinohradů. Současně se rozvíjela stavitelská aktivita na předměstích, kde byly budovány především komplexy obytných domů – ať už šlo o pavlačové činžovní domy průmyslových periférií, určené převážně pro dělnictvo (Žižkov, Smíchov, Libeň), anebo o výstavné secesní domy pro zámožnější městské vrstvy (Královské Vinohrady).
V průběhu 2. poloviny 19. století sílilo postavení Prahy jako jednoho z nejvýznamnějších průmyslových center rakousko-uherské monarchie (hlavní odvětví: strojírenský, potravinářský, chemický, od konce 19. století též elektrotechnický průmysl). Koncem 19. století se v Praze začala stále výrazněji projevovat společenská a politická aktivita dělnictva a jeho politické strany – Československé sociálně demokratické strany. V 90. letech se Praha stala centrem tzv. pokrokového hnutí, požadujícího radikálně protirakouskou opozici české politiky, uznání českého historického státního práva i zásadní demokratizaci politického života monarchie. Nepokoje, vyvolané tímto hnutím v Praze v roce 1893, vedly k vyhlášení výjimečného stavu ve městě. V 90. letech 19. a začátkem 20. století patřila Praha k ohniskům boje za všeobecné volební právo, vrcholícího bouřemi revolucí roku 1905. Byla též střediskem formujícího se moderního českého nacionalismu, zaměřeného především proti stále agresívnějšímu nacionalismu německého obyvatelstva rakousko-uherské monarchie (pouliční nepokoje v prosinci 1897).
V posledních desetiletích před první světovou válkou se v Praze soustřeďovaly politické, hospodářské i kulturní aspirace české národní společnosti. Sílila snaha vybudovat z Prahy reprezentativní centrum českého národního života v Rakousko-Uhersku. Tato tendence byla demonstrována nejen výstavbou a modernizací města, ale i pořádáním významných celonárodních akcí, jako byly Jubilejní zemská výstava 1891, Národopisná výstava 1895 či periodicky konané všesokolské slety. Pražská radnice navazovala kontakty s radnicemi metropolí evropských velmocí (Paříže, Londýna, Petrohradu), představujíc přitom určitého neoficiálního mluvčího zahraničních politických postojů české politické reprezentace. Praha se stala sídlem významných českých kulturních a vědeckých institucí (například České akademie věd a umění, založené roku 1890) a předních nakladatelství (J. Otto). S Prahou je úzce spjat rozvoj českého umění a vědy koncem 19. a zač. 20. století (žili a působili zde mj. B. Smetana, A. Dvořák, J. V. Myslbek, J. Neruda, J. Goll, J. Vrchlický, S. Čech, A. Jirásek, T. G. Masaryk, představitelé české literární moderny 90. let, J. Hašek), ale též významná kulturní aktivita v prostředí pražské německé menšiny (G. Meyrink, R. M. Rilke, F. Kafka, F. Werfel, M. Brod, E. E. Kisch). Město náleželo též k centrům hnutí slovanské vzájemnosti. Po rozdělení pražské univerzity na českou a německou (1882) se zde soustřeďovali studenti příslušníci ostatních slovanských národů rakousko-uherské monarchie (zejména Slováci a Jihoslované). V roce 1908 se v Praze sešel první všeslovanský sjezd.
Rozvoj Prahy přerušila první světová válka, v jejímž průběhu se prudce zhoršovala životní úroveň většiny obyvatel a ve městě rostlo sociální i národnostní napětí. Praha se stala centrem domácího protirakouského odboje i dějištěm živelných lidových nepokojů, vyvolaných katastrofální zásobovací situací. Dne 14.10.1918 zde proběhla generální stávka. 28.10.1918 byl v Praze slavnostně vyhlášen samostatný československý stát. V roce 1918 se Praha stala hlavním městem Československé republiky, sídlem prezidenta republiky, vlády, Národního shromáždění, centrálních úřadů a institucí i většiny politických stran, nejvýznamnějším střediskem politického, hospodářského a kulturního života celého státu. K 1.1.1922 vstoupil v platnost zákon o vytvoření Velké Prahy (schválený Národním shromážděním v roce 1920), jejíž součástí se stalo 38 dosavadních samostatných předměstí, respektive měst a přilehlých obcí – mj. Královské Vinohrady, Karlín, Žižkov, Smíchov, Vysočany, Vršovice, Nusle, Břevnov, Bubeneč, Dejvice, Kobylisy aj. Velká Praha byla rozdělena do 19 městských částí (označených římskými číslicemi). Ve 20. až 30. letech dále rostl počet obyvatel Prahy. Postupně byla realizována zástavba, zejména v okrajových čtvrtích (Dejvice, Vršovice, Libeň, Vysočany, Strašnice, vilové kolonie Spořilov, Zahradní Město, Hanspaulka, Baba), byla dokončena asanace v historickém jádru, úprava vltavského nábřeží (výstavba filozofické a právnické fakulty Univerzity Karlovy). V centru města vyrostly moderní stavby obchodních domů, hotelů, paláce různých společností a institucí (Václavské náměstí, Národní třída, Příkopy, konstruktivistická budova Penzijního ústavu, Elektrických podniků). Na výstavbě Prahy se podíleli významní moderní český architekti (A. Engel, J. Kotěra, J. Gočár, K. Honzík, J. Havlíček, P. Janák aj.). Praha se postupně stávala jedním z předních evropských společenských, obchodních a kulturních center. Byla obchodním a finančním střediskem Československa (nejvýznamnější banky, burzy, ústřední kanceláře velkých firem, zastoupení zahraničních monopolů). Od roku 1920 se zde konaly jarní a podzimní veletrhy. V roce 1924 bylo vybudováno letiště ve Kbelích, v roce 1937 bylo otevřeno nové letiště v Ruzyni. V Praze sídlila přední česká nakladatelství (F. Topič, F. Borový, Aventinum, Sfinx, Družstevní práce) a tiskové koncerny (Melantrich), vycházelo zde množství novin a časopisů, roku 1923 začal vysílat Československý rozhlas. Praha je úzce spjata s rozvojem meziválečné české literatury (K. Čapek, V. Vančura, I. Olbracht, J. Seifert, V. Nezval, F. X. Šalda), divadla (avantgardní scény – Osvobozené divadlo J. VoskovceJ. Wericha, Divadlo E. F. Buriana), výtvarného umění i s počátky české kinematografie (roku 1933 byly otevřeny filmové ateliéry na Barrandově). Byla významným střediskem tělovýchovy a sportu (všesokolské slety, sportovní kluby S. K. SlaviaA. C. Sparta, automobilové závody Praha – Jíloviště). V době světové hospodářské krize v 1. polovině 30. let byla Praha dějištěm řady stávek a demonstrací, ve 2. polovině 30. let a zejména v roce 1938 zde proběhly manifestace na obranu republiky proti nacistické agresi (demonstrace před budovou parlamentu 22.9.1938).
15.3.1939 byla Praha obsazena německými vojsky a 16.3. prohlášena za hlavní město protektorátu Čechy a Morava. V době nacistické okupace představovala důležité centrum protifašistického odboje. 28.10. a znovu 15.11.1939 došlo zde k masovým protinacistickým demonstracím, jež měly za následek uzavření českých vysokých škol dne 17.11.1939. 27.5.1942 byl v Praze proveden atentát na R. Heydricha. 5.5.1945 vypuklo Pražské povstání, jež se stalo centrem Květnového povstání. Začalo v poledne 5.5. bojem o budovu Československého rozhlasu. Výzva o pomoc rozhlasu, vysílaná ve 12.33 hodin, se stala signálem ke všeobecnému povstání na dosud okupovaném území českých zemí. Boje se postupně přenesly do všech pražských čtvrtí. Proti útočícím nacistickým jednotkám byly v pražských ulicích, na mostech i přístupových silnicích na okraji města budovány barikády (celkem kolem 1600), jejichž obrany se účastnily desetitisíce Pražanů (nejtěžší boje byly na Trojském mostě, v Krči, na Pankráci a na Smíchově). Povstalci museli přitom čelit jak nacistické posádce přímo v Praze, tak útoku silných nacistických jednotek (zejména formací SS) zvenčí – z jihu, jihovýchodu i od severu, které 6. až 7.5. pronikly do Prahy a rozpoutaly teror proti českému obyvatelstvu. Hrozba zničení města vedla představitele Českého Národního shromáždění k jednání s německým velením v Praze. 8.5. byla uzavřena dohoda o kapitulaci německých branných sil v Praze a jejich nerušeném odchodu na západ, která však nebyla respektována všemi nacistickými útvary. Boje tak pokračovaly až do rána 9.5.1945, kdy byla Praha osvobozena Rudou armádou. Praha se stala také hlavním dějištěm únorových událostí roku 1948.
Reorganizací městské správy v roce 1949 byla Praha rozdělena na 16 správních obvodů. V roce 1960 byl redukován počet obvodů na 10. V letech 1960, 1968 a 1974 byly k Praze postupně připojeny četné okolní obce, čímž se rozloha hlavního města mimořádně zvětšila. Po přijetí ústavního zákona o československé federaci (roku 1968) se Praha stala od ledna 1969 hlavním městem československé federace, sídlem federální vlády, Federálního shromáždění, federálních úřadů a institucí a současně sídlem vlády a dalších úřadů a institucí. Koncem 50. let byla v Praze zahájena výstavba rozsáhlých sídlištních komplexů na okraji města, která pak pokračovala v následujících desetiletích výstavbou prefabrikovaných sídlišť. Centrum Prahy sice zůstalo až na výjimky necitlivými stavebními zásahy nedotčeno, docházelo ale k chátrání historického domovního fondu a k devastaci životního prostředí. V listopadu 1989 byla Praha centrem protikomunistických demonstrací. Po roce 1990 započala rozsáhlá renovace zejména centra města a městské infrastruktury a výstavba nových komerčních i obytných budov.


znak města Prahy


Praha - Malá Strana


věž Staroměstské radnice s orlojem


Staroměstský orloj


chrám Matky Boží před Týnem


Staroměstská radnice


 

Místa v okolí: Praha 1 (0,0 km), Karlův most (0,7 km), Václavské náměstí (0,8 km), Praha 2 (2,3 km), Praha 5 (2,4 km), Praha 7 (2,5 km), Praha 4 (2,9 km), Praha - Troja (3,3 km), Praha 3 (3,5 km), Praha 6 (3,6 km), Praha 10 (3,7 km), Praha 8 (4,3 km), Praha - Lysolaje (5,4 km), Sedlec (5,5 km), Praha - Suchdol (5,9 km), Praha 9 (6,6 km), Praha - Dolní Chabry (6,8 km), Praha - Nebušice (7,3 km), Horoměřice (7,8 km), Praha - Ďáblice (7,9 km), Roztoky (8,0 km), Praha 17 (8,3 km), Praha 14 (8,4 km), Únětice (8,4 km), Praha 11 (8,5 km), Praha 13 (8,6 km), Praha 18 (8,6 km), Praha 12 (8,7 km), Praha - Velká Chuchle (8,9 km), Praha - Slivenec (9,0 km), Praha - Libuš (9,0 km), Zdiby (9,2 km), Praha - Kunratice (9,4 km), Praha - Přední Kopanina (9,5 km), Praha - Štěrboholy (9,5 km), Statenice (9,5 km), Praha - Zličín (9,5 km), Praha - Řeporyje (9,8 km), Praha - Březiněves (9,8 km), Klecany (10,0 km)

Externí odkazy: Praha - informační server hlavního města

Odkazující hesla: Akademie múzických umění, Akademie výtvarných umění, Amerling, Anýž, Balcar, Balzar, Boštík, Bufka, Clarot, Černický, Československá námořní plavba, D. G. Fischel & Söhne, dvorní kapela habsburská, Eck, Einsle, epigenetické údolí, fa Alfred Pollak, Feyfar, Fremund, Gabriel, Gross, Gutfreund, Hlavní město Praha, Hlavní město Praha, Kratochvíl, Křižovatka, Kubíček, Lhotský, Ligna, Malá Strana, Marhoul, Městská divadla pražská, metro, Mezinárodní svaz studentstva, Michle, Milkov, Moderní galerie, Parléř, pragensia, Praha-východ, Praha-západ, Praha - Běchovice, Praha - Benice, Praha - Březiněves, Praha - Čakovice, Praha - Ďáblice, Praha - Dolní Chabry, Praha - Dolní Měcholupy, Praha - Dolní Počernice, Praha - Dubeč, Praha - Klánovice, Praha - Koloděje, Praha - Kolovraty, Praha - Královice, Praha - Křeslice, Praha - Kunratice, Praha - Libuš, Praha - Lipence, Praha - Lochkov, Praha - Lysolaje, Praha - Nebušice, Praha - Nedvězí, Praha - Petrovice, Praha - Přední Kopanina, Praha - Řeporyje, Praha - Satalice, Praha - Slivenec, Praha - Suchdol, Praha - Šeberov, Praha - Štěrboholy, Praha - Troja, Praha - Újezd, Praha - Velká Chuchle, Praha - Vinoř, Praha - Zbraslav, Praha - Zličín, Praha 1, Praha 10, Praha 11, Praha 12, Praha 13, Praha 14, Praha 15, Praha 16, Praha 17, Praha 18, Praha 19, Praha 2, Praha 20, Praha 21, Praha 22, Praha 3, Praha 4, Praha 5, Praha 6, Praha 7, Praha 8, Praha 9, Procházka, Procházka, Rittstein, románské výtvarné umění, rotunda, Rubinštejn, Skála, Skořepová, Středočeský kraj, světové přírodní a kulturní dědictví UNESCO, Štreit, Tvrdohlaví, Týnský chrám, Umělecká beseda, Vincourová
Vytvořeno: 21.5.2000
Aktualizováno: 17.10.2007
Autor:



Hlavní města: Abidjan, Abú Zabí, Abuja, Addis Ababa, Adelaide, Aden, Aguascalientes, Achetaton, Akkra, Alžír, Ammán, Amsterdam, Andorra la Vella, Ankara, Antananarivo, Apia, Asmara, Asunción, Athény, Avarua Avatiu, Bagdád, Bamako, Bandar Seri Begawan, Bangkok, Bangui, Basseterre, Bejrút, Bělehrad, Belfast, Belmopan, Berlín, Bern, Bissau, Bogotá, Brasília, Bratislava, Brazzaville, Bridgetown, Brusel, Budapešť, Buenos Aires, Bujumbura, Bukurešť, Canberra, Caracas, Castries, Cayenne, Colombo, Damašek, Dáresalám, Dauhá, Dháka, Dillí, Djakarta, Dubaj, Dublin, Dušanbe, Džibuti, Edfú, Edinburgh, Ekbatana, Freetown, Gaborone, George Town, Georgetown, Georgetown, Grand Turk, Groznyj, Guatemala, Hamilton, Hanoj, Harare, Havana, Helsinky, Honiara, Charlotte Amalie, Chartúm, Islámábád, Jamestown, Jerevan, Kábul, Káhira, Kampala, Káthmandú, Kigali, Kingston, Kingstown, Kinshasa, Kodaň, Kolombo, Konakry, Kuala Lumpur, Kuvajt, Kyjev, Libreville, Lilongwe, Lima, Lisboa, Lomé, Londýn, Luanda, Lublaň, Lucemburk, Lusaka, Madrid, Malabo, Male, Managua, Manama, Manila, Maputo, Maseru, Maskat, Mbabane, Mexiko, Mogadišo, Monaco, Monrovia, Montevideo, Moroni, Moskva, Nairobi, Nassau, Ndžamena, Niamey, Nicosia, Nouakchott, Nouméa, Nuku'alofa, Nuuk, Oslo, Ottawa, Ouagadougou, Pago Pago, Panama, Papeete, Paramaribo, Paříž, Phnompenh, Pchjongjang, Podgorica, Port-au-Prince, Port Louis, Port Moresby, Port of Spain, Porto Novo, Praia, Pretoria, Quito, Rabat, Rangún, Reykjavík, Riga, Rijád, Road Town, Roma, Roseau, Řím, São Tomé, Saint-Denis, Saint George's, Saint John's, San José, San Juan, San Marino, San Salvador, Santiago de Chile, Santo Domingo, Sarajevo, Singapur, Skopje, Sofie, Soul, Stanley, Stockholm, Sucre, Suva, Talin, Tarábulus al-Gharb, Taškent, Tbilisi, Tegucigalpa, Teherán, Tel Aviv-Jaffa, Thimbú, Tirana, Tokio, Tunis, Ulánbátar, Vaduz, Valletta, Victoria, Vídeň, Vientiane, Vila, Warszawa, Washington, Windhoek, Yamoussoukro, Zagreb


Texty encyklopedických hesel mohou obsahovat slova nebo slovní spojení, která mohou
být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.

© 1999 - 2017, OPTIMUS s.r.o.