[Vinklman], Joachim Johann, *9.12.1717 – †8.6.1768 (zavražděn), německý osvícenec, zakladatel klasické archeologie, představitel klasické německé estetiky. Studoval teologii a filosofii, zabýval se dílem A. A. C. Shaftesburyho, Ch. L. Montesquieua a Voltaira. Estetickým ideálem je mu sochařství doby Feidiovy, dokonale slučující prostotu a harmonii, překonávající duševní hnutí; největší krása je ztělesněna v lidském těle. Příčinou rozkvětu řeckého umění je podle Winckelmanna společenské zřízení a řecká politická svoboda athénské demokracie za Perikla. Winckelmannova estetika působila pokrokově proti francouzskému klasicismu a baroknímu manýrismu, proti vyzdvihování umění císařského Říma. Winckelmann ovlivnil J. W. Goetha, F. Schillera, J. Ch. Hölderlina, F. Schlegela, G. W. F. Hegela i estetické myšlení doby francouzské revoluce. Jeho idealizace antiky jako věčného vzoru umění se ale stala zdrojem konzervativních proudů (akademismu) zvl. v německém estetickém myšlení 19. století. Hlavní dílo: Dějiny umění starověku.
Texty encyklopedických hesel mohou obsahovat slova nebo slovní spojení,
která mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.
