Trojice boží

Latinsky Trinitas Dei – jedno ze základních dogmat křesťanského

učení, podle něhož Bůh, jediný ve své podstatě (pán a vládce, Hospodin), existuje ve třech božských substancích (hypostazích) jako Bůh-Otec, Bůh-Syn (též logos slovo) a Duch svatý. Termín Trojice boží se objevuje až koncem 2. století (idea trojjedinosti boží není obsažena ani v nejstarším křesťanském spise Zjevení Jana, ani v pozdějších epištolách apoštola Pavla), učení o Trojici boží bylo rozvinuto ve 3. století (Origenes). Myšlenka trojjedinosti božské osoby má pravděpodobně kořeny v orientálních náboženstvích, v nichž dominuje představa o vnitřní i vnější spojitosti tří božstev v jediném (indická trojice Brahma-Višnu-Šiva, prezentovaná v podobě trimúrti, babylónská triáda Anu-Ea-Bél), stejně jako představa o tříčlenných božských rodinách. Nemalou úlohu při formování ideje Trojice boží, jejímž přímým zdrojem byla zřejmě spiritualizovaná trojice vytvořená v prostředí starověkých židovských sekt, sehrála i různá náboženská filozofická učení o Bohu a jeho zprostředkovatelích (Filónovo učení o božské síle slova). – Z teologického hlediska představuje učení o Trojici boží konstrukci přibližující nekompromisní monoteismus

původního judaismu

křesťanské myšlence o božském původu a mesiášském

poslání Ježíše Krista

. Dogma postulující trojjedinost boha jako základní teologické východisko křesťanské věrouky vyvolalo v křesťanské církvi ostré spory. Za článek víry bylo prohlášeno na I. (325) a II. (381) všeobecném církevním koncilu

. Zdůrazňování nepostižitelnosti podstaty a smyslu Trojice boží lidským rozumem však vedlo ke kritice tohoto dogmatu z pozic racionalismu antitrinitářskými směry a sektami (antitrinitáři, monofyzité, ariáni

, unitáři

).