Hohenzollernové

[Hóencolernové], německá dynastie, doložena od roku 1111 (v držení hrabství Zollern ve Švábsku). 1119 získali hodnost norimberského purkrabího s rozsáhlými statky ve Francích. Na začátku 13. století se rozdělili na švábskou a franskou větev. Švábská větev obdržela Hohenzollernsko, 1866–1947 panovala v Rumunsku (viz Hohenzollern-Sigmaringen

). Franská větev získala od Zikmunda Lucemburského

Braniborsko (Fridrich I. Braniborský). Rodovým zákonem Albrechta III. Achila

(Dispositio Achilea, 1473) byly její državy rozděleny na jednotné Braniborsko

s kurfiřstským hlasem a na dvě vedlejší knížectví ve Francích (markrabství braniborsko-ansbachšské a braniborsko-bayreuthské). 1618 byly s Braniborskem spojeny Prusy

(do 1657 zůstaly lénem Království polského). Braniborští kurfiřti, od 1701 pruští králové, vytvořili silný centralizovaný a militaristický stát, na jehož zformování a expanzi se podíleli zejména Fridrich II. Braniborský

, Fridrich Vilém

, zvaný Velký kurfiřt, Fridrich I

., Fridrich Vilém I

. a Fridrich II. Veliký

. 1791 Hohenzollernové získali dědictví rodu ve Francích a 1849 suverenitu nad Hohenzollernskem. V důsledku sjednocení Německa Pruskem se stali německými císaři (Vilém I.

, Fridrich III.

, Vilém II

.).