turnaj

Středověká bojová hra; vyšší forma individuálního výcviku feudálních těžkooděnců (rytířů) k boji. Turnaje vznikly ve 12. století ve Francii, navazovaly na starší bojové hry. Od začátku existovaly ve dvou formách, které se vzájemně doplňovaly; první bylo klání, tzv. tjost (juxta, joute), druhou kolba, turnaj ve vlastním slova smyslu. Při tjostu se utkávali 2 protivníci v plné zbroji ozbrojení kopím. Tjost cvičil to, co rytíř potřeboval v době zahájení bitvy – nájezd kopím. Účelem tjostu bylo ranou kopím mířenou na štít nebo na přilbu vyhodit protivníka ze sedla, nebo mu alespoň srazit přilbu a přitom vydžet úder protivníkova kopí a nespadnout z koně. Za čestný výsledek se považovalo i to, když bojovník zlomil o protivníka kopí a zůstal v sedle (v pozdějších dobách se k určení vítěze počítala zlomená kopí). Vlastní turnaj byl nácvikem feudální bitvy. V této disciplíně proti sobě útočily dvě stejně početné skupiny těžkooděnců nejprve kopím a potom meči. Až do 15. století neexistovala pevná pravidla a průběh turnaje se řídil místními zvyklostmi. Proto se také používaly zpočátku téměř výhradně neupravené ostré zbraně, a proto nebyly výjimkou ztráty na životech jdoucí až do desítek mrtvých. Jak typické feudální vojsko prodělávalo krizi, přestávaly být turnaje přípravou na boj a převážila jejich funkce společenská. Od 15. století byl průběh turnaje vázán pevnými pravidly, množil se počet turnajových disciplín a přibývalo těch, které byly určeny především pro vnější efekt. K tomu sloužila nejen okázalá heraldická a symbolická výzdoba výstroje, ale i složité mechanismy na zbroji, speciálně upravené zbraně atd. Současně se rozšířila po určitou dobu (konec 15.–16. století) obliba pěších turnajových disciplín (zvláště v Německu a Anglii). Speciální turnajové zbroje pak snižovaly nebezpečí zranění při turnaji na minimum. Turnaje zanikly definitivně v průběhu 17. století – K nejznámějším specializovaným turnajům patřily: a) mlatový turnaj, při němž protivníci bojovali těžkými kyji z tvrdého dřeva nebo tupými speciálními turnajovými meči; b) tzv. klání přes ohradu, při němž protivníci vyjížděli proti sobě podél dřevěné nebo látkové bariéry (palium, dill), kterou měli po levé straně; na protivníka tedy mířili kopím vlevo šikmo přes hlavu svého koně, bariéra bránila srážce koní; c) tzv. klání „ve vysokém sedle“, při němž byl jezdec připoután v sedle; šlo o zlámání co největšího počtu dřevců, ne o vyhození protivníka ze sedla; d) v Rakousku a ve vých. Německu byly oblíbené tzv. maďarské turnaje, v nichž šlo především o předvedení krojů s nejrůznějšími malebními doplňky; e) pro pobavení diváka byly disciplíny tzv. honění, při nichž se používaly i různé mechanismy – například turnajové terče složené z mnoha částí, které po zásahu rozhodil do stran pérový mechanismus. Viz také zbroj turnajová